„Napiš Matějovi. Bude nervózní, dokud se mu neozveš.“
Protočila oči, zamířila ke svému odvozu a zmizela mi z dohledu.
***
O hodinu později jsem dovlekla kufr do ložnice, skopla boty a otevřela zámky.
Na samém vrchu ležel jasně červený svetr.
Zasmála jsem se.
„Terezo, vážně? Červená?“
Vyfotila jsem ho a začala psát zprávu:
„Pěkný nový přírůstek do šatníku, Terko.“
Než jsem ji stačila odeslat, telefon zazvonil.
Volala Tereza.
„Nikdy neuhodneš, co jsme provedly,“ řekla jsem a stále se usmívala.
Na druhém konci se však neozval smích.
„Kláro… máš můj kufr?“
„Ano. A ty máš můj.“
Nastalo ticho. Bylo tak dlouhé, že jsem se narovnala.
„Kláro, řekni mi, že ses do něj nedívala.“
Úsměv mi zmizel z tváře.
„Cože?“
„Něco jsi vyndala?“
„Ne. Právě jsem ho otevřela. Ještě jsem se v něm neprohrabovala.“
„Kláro, zavři ho.“
Podívala jsem se na červený svetr.
„Terezo, co se děje?“
„Jen ho zase zapni. Prosím. Hned si pro něj přijedu.“
Její hlas zněl jinak. Tereza mluvila příliš rychle, když byla podrážděná, a koktala, když se cítila trapně.
Tohle nebylo ani jedno.
„Zníš vyděšeně.“
„Nejsem vyděšená. Prostě ho nech být.“
„Dotkla jsem se jen svetru.“
„Dobře. Tak u toho zůstaň.“
Hovor skončil.
Kdyby měla v kufru něco soukromého, mohla mi to prostě říct.
Místo toho mluvila, jako bych byla jen několik vteřin od objevení něčeho, co nedokázala vysvětlit.
Ohlédla jsem se na kufr.
Měla jsem ho zavřít.
Místo toho jsem zvedla svetr.
Pod ním ležela krémová složka a z její poloviny vyčnívala fotografie.
Poznala jsem Matěje dřív, než jsem ji vytáhla.
Klečel na jednom koleni a Tereza si držela obě ruce před ústy.
„To snad ne.“
Podívala jsem se na datum.
Bylo tři měsíce staré.
Otevřela jsem složku. Uvnitř byly jarní termíny, rozpočet, seznam míst a několik poznámek.
Potom jsem našla ručně psanou stránku nadepsanou Svatební hosté.
A pod ní:
Svědkyně — Klára.
Telefon mi znovu zazvonil.
Na fotografii Matěj klečel před Terezou.
Volala právě ona.
Nechala jsem telefon zvonit.
Chtěla mě mít po svém boku, až se bude vdávat.
Jen nechtěla, abych věděla, že je zasnoubená.
Než telefon přestal vibrovat, přišla zpráva.
Přijedu k tobě. Prosím, nevolej Matějovi.
Nezavolala jsem mu.
V tu chvíli se bolest změnila. Ať Tereza tajila cokoli, můj bratr o tom věděl také.
***
O dvacet minut později někdo zaklepal na dveře.
Tereza vstoupila dovnitř a nejprve se podívala na můj obličej, potom na kufr a nakonec na složku položenou na stole.
„Ty ses podívala.“
„Prohrabala jsem ho až poté, co jsi v telefonu zněla vyděšeně.“
Vešla dál a zavřela za sebou.
„Stalo se s Matějem něco, když jsme byly pryč?“ zeptala jsem se.
Její oči se setkaly s mými.
„Ne.“
To bylo všechno, co stačilo, aby se mezi námi něco posunulo.
Zasnoubení bylo tři měsíce staré.
Její lež teprve tři vteřiny.
Položila jsem složku mezi nás.
„Řekni to ještě jednou.“
Tereza si sedla.
„Chtěla jsem ti to říct.“
„Kdy?“
„Na výletě.“
„Měla jsi pět dní, Terezo. Kdy přesně jsi to chtěla vyklopit?“
Přejela palcem po hraně stolu.
„Nevím.“
Otevřela jsem složku.
„Tři měsíce zasnoubení. Termíny na jaro. Seznam hostů. A dokonce jsi napsala moje jméno jako svědkyně.“
Její tvář se napjala.
„Nic jsme ještě nezarezervovali.“
„To není odpověď.“
„Chtěla jsem tě tam mít.“
„Tak proč jsem se to musela dozvědět náhodou, stejně jako všichni ostatní?“
Tereza sklopila pohled.
„V sobotu jsme to chtěli oznámit všem.“
„Takže bych se to dozvěděla u stejné večeře jako zbytek rodiny.“
„Chtěla jsem, abys tam byla.“
„Budou tam obě rodiny.“
„Já vím.“
„To si pamatuješ?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„Pak mi pomoz pochopit, proč sis vybrala právě tohle.“
Tereza se nadechla.
„Moje rodina Matěje nemá ráda. Myslí si, že postupujeme příliš rychle. Pokaždé, když jsem si představila, jak jim to oznamuji, slyšela jsem v hlavě všechny jejich otázky.“
„Rozumím, proč jsi to tajila před nimi.“
Přikývla.
„Ale já nejsem oni.“
„Myslela sis, že se tě pokusím zastavit?“
„Ne.“
„Tak proč?“
Tereza sevřela ruce v klíně.
„Nejdřív jsem si říkala, že počkám týden.“
„A potom?“
„Z týdne se stal měsíc.“
„Proč?“
„Protože jakmile jsem čekala tak dlouho, začala jsem se bát spíš toho, že se zeptáš, proč jsem ti to neřekla dřív.“
„Takže jste se rozhovoru vyhnuli tím, že jste nechali tajemství narůst.“
Podívala se na mě.
„Ano. Po prvním měsíci jsem se už nebála říct ti, že si beru Matěje. Bála jsem se přiznat, co všechno už jsem udělala.“
Seděla jsem naproti ní a snažila se pochopit, kdy přesně se ze mě stala poslední osoba, která měla něco vědět.
„Pokaždé, když jsem ti to skoro řekla, představila jsem si tvůj obličej. Pak uběhl další týden a já se za to nenáviděla ještě víc.“
Vzpomněla jsem si na celý výlet. Na otázky o manželství. Na telefonát s Matějem. Na rozhovor nad dortem.
„Měla jsi se mnou pět dní.“
„Já vím.“
„Zeptala ses mě, jestli bych za tebe byla šťastná.“
„Potřebovala jsem to slyšet.“
„A když jsem řekla ano?“
Tereze se zalily oči.
„Stejně jsem ti to nedokázala říct.“
Tehdy jsem přestala hledat omluvy za ni.
Postavila jsem se.
„Potřebuji, abys odešla.“