Kateřina tehdy všechno obrátila v žert a smála se spolu s nimi. Martinovi fotografie ukázala a zdálo se, že jim vůbec nepřikládá význam.
Proč je tedy teď vytahoval?
„Našel jsem je ve starém albu,“ řekl Martin a fotografie jednu po druhé rozkládal na stole. „Ona pořád tvrdí, že ten večer nesnášela, ale podle mě jsou to jedny z mála snímků, na kterých se směje opravdu od srdce. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že jsme se právě tehdy poprvé potkali?“
Žena se usmála.
„Samozřejmě. Vyprávěl jsi mi to. Proto z nich chceš udělat koláž?“
„Nejenom.“
Martin sáhl do jedné z obálek a vytáhl několik jízdenek.
„Pojedeme do Českého Krumlova. Na celé dva týdny. Chci, aby si konečně o narozeninách vzpomněla, jaké to je opravdu odpočívat a nikam nepospíchat. A tyhle fotky chci dát do alba, které jí připravuju.“
Na okamžik se odmlčel a podíval se na jeden ze snímků.
„Chci jí vrátit naše společné vzpomínky. Poslední dobou pracuje tolik, že už skoro zapomněla, jak jsme kdysi chodili starým městem, dali si horký svařák a smáli se úplným hloupostem. Znáš její kamarádku Ivetu. Souhlasila, že mi s organizací pomůže. Potřeboval jsem ještě vyřídit klíče a papíry k apartmánu.“
Žena se pobaveně pousmála.
„A ona pořád opravdu vůbec nic neví?“
„Vůbec nic. Řekl jsem jí, že Iveta musela pracovně odjet pryč. Všechno kolem ubytování se už kontroluje a připravuje, aby bylo do našeho příjezdu hotovo.“
Kateřina si přitiskla dlaň k hrudi.
Srdce jí stále tlouklo rychle, ale strach, který ji ještě před chvílí ochromoval, vystřídala obrovská úleva. A hned po ní přišla něha tak silná, že ji začaly pálit oči.
Vzpomněla si na rozhovor s Martinem před několika týdny.
Postěžovala si mu, že už několik let neměla skutečnou dovolenou. Že by si strašně přála někam odjet, procházet se historickými uličkami, nikam nespěchat a aspoň na chvíli zapomenout na práci.
Toužila po dnech, kdy nebude kontrolovat telefon, počítat termíny ani přemýšlet nad tím, co všechno ještě musí stihnout.
Sama už na ten rozhovor téměř zapomněla.
Martin ne.
Zapamatoval si každé její slovo.
A místo obyčejného slibu začal všechno v tichosti připravovat. Naplánoval cestu, zařídil ubytování, našel staré fotografie a požádal její kamarádku o pomoc.
A Kateřina zatím stála za dveřmi ložnice a v duchu si představovala bůhvíco.
Najednou jí bylo skoro trapně za všechny ty myšlenky, které jí během několika posledních minut proběhly hlavou.
Už se nedokázala dál skrývat.
Otevřela dveře a pomalu vyšla z ložnice.
Její kroky se v tichém bytě ozvaly překvapivě hlasitě.
Martin se okamžitě otočil.
Když ji uviděl, nejprve prudce zbledl. O vteřinu později se mu do tváře nahrnula krev.
„Kačko? Ty… proč jsi doma?“ vyhrkl zmateně a instinktivně se pokusil rukama zakrýt otevřenou složku.
Kateřina se zastavila ve dveřích kuchyně.
„Vzala jsem si volno,“ řekla tiše. Cítila, jak se jí oči plní slzami. „Mám horečku. Myslela jsem, že jsi pryč kvůli práci…“
Martin okamžitě vyskočil ze židle a přešel k ní.
Všechno tajemství, fotografie i jízdenky jako by v jediném okamžiku přestaly být důležité.
Položil jí dlaň na čelo a vyděšeně se zamračil.
„Proboha, vždyť úplně hoříš! Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nechtěla jsem tě rušit.“
„Rušit?“ zopakoval nevěřícně. „Kačko, máš skoro devětatřicet!“
Pak si přejel rukou po obličeji.
„A já ti ani neřekl, že se vrátím. Byl jsem přesvědčený, že budeš v práci. Chtěl jsem všechno připravit předem a pak tě překvapit. Promiň. Jsem vážně idiot.“
Žena, která seděla u stolu, také vstala.
Byla to Iveta, Kateřinina kamarádka.
„Kačko, opravdu jsme tě nechtěli vyděsit,“ řekla trochu rozpačitě. „Tohle všechno je Martinův nápad. Máš doma nenapravitelného romantika.“
Ukázala na jízdenky a dokumenty rozložené na stole.
„Vážně jsme ti jen chtěli připravit krásné narozeniny.“
Kateřina neodpovídala.
Jen se dívala na svého muže.
V Martinových očích byla upřímná vina. V rukou stále držel staré fotografie.
A právě tehdy Kateřina konečně pochopila, proč si vybral zrovna tyhle snímky.
Nebyly dokonalé.
Na některých ani nevěděla, že ji někdo fotografuje. Neměla pečlivě připravený úsměv, nestála ve správném úhlu a nepřemýšlela nad tím, jak vypadá.
Byla na nich prostě šťastná.
Bez napětí ve tváři.
Bez únavy v očích.
Bez starostí o uzávěrky, tabulky a pracovní povinnosti.
Byla to Kateřina, která se dokázala smát jen proto, že jí v tu chvíli bylo dobře.
Martin chtěl do alba vrátit právě tuhle ženu.
„Děkuju,“ zašeptala Kateřina.
Udělala k němu krok.
„Ani nevíš, jak moc jsem si přála někam odjet. A jak moc chci, abys tam byl se mnou.“
Martin ji opatrně objal a přitiskl k sobě tak jemně, jako by se bál, že by jí mohl ublížit i obyčejným sevřením.
„Zítra ráno půjdeme k doktorovi,“ řekl rozhodně. „A nechci už slyšet ani slovo o neodkladných uzávěrkách nebo práci, která bez tebe údajně nemůže počkat. Mám jen jednu tebe.“
Iveta mezitím položila klíče na okraj stolu a vzala si kabelku.
„Zavolám vám zítra, ano?“ řekla tiše. „Teď potřebujete hlavně klid. A ty se brzo uzdrav, Kačko.“