Po jejím odchodu Martin odvedl Kateřinu na pohovku, zabalil ji do měkké deky a odešel do kuchyně připravit čaj s medem.
Když se vrátil s hrnkem, posadil se vedle ní a několik vteřin mlčel.
„Jsi na mě hodně naštvaná kvůli tomu celému divadlu?“ zeptal se nakonec.
Kateřina se pousmála a položila si hlavu na jeho rameno.
„Jsem.“
Martin provinile sklopil oči.
„Ale jen trochu,“ dodala. „Hlavně proto, že jsem se málem vyděsila k smrti. Na druhou stranu teď budu mít celé dva týdny dovolené, kterou už rozhodně odmítnout nehodlám.“
Martin se zasmál a políbil ji do vlasů.
Za oknem stále šuměl déšť. Kapky stékaly po skle a šedivý den se vůbec nezměnil, přesto měla Kateřina pocit, že je v bytě najednou mnohem tepleji a světleji.
Zavřela oči.
Poprvé po velmi dlouhé době si dovolila prostě jen klidně dýchat.
Nemyslet na čísla.
Nemyslet na tabulky.
Nevzpomínat na uzávěrky, termíny ani nekonečný seznam povinností, který ji každý den čekal na pracovním stole.
Vedle ní seděl člověk, který ji miloval natolik, že několik týdnů tajně připravoval překvapení, sháněl fotografie, jízdenky a klíče a přitom riskoval, že ho může kdykoli prozradit jediná neopatrná věta.
A ona si najednou uvědomila, jak dlouho brala Martinovu starostlivost jako něco samozřejmého.
Následující ráno Kateřinu neprobudilo pronikavé zvonění budíku.
Z polospánku ji vytáhla teplá vůně čerstvě připravených palačinek.
Chvíli jen ležela se zavřenýma očima a nechápala, odkud ta vůně přichází. Pak z kuchyně zaslechla tiché pobrukování známé melodie.
Otevřela oči.
Martin stál u sporáku, tiše si něco zpíval a usmíval se.
Jakmile si všiml, že se probudila, okamžitě se k ní otočil.
„Ani tě nenapadne vstávat,“ prohlásil. „Snídani ti přinesu rovnou do postele.“
Kateřina se chtěla posadit, ale Martin na ni výhružně ukázal vařečkou.
„Myslím to vážně.“
„Ano, pane doktore,“ odpověděla pobaveně.
Martin se usmál.
„A ještě něco. Odjíždíme už za týden.“
Kateřina překvapeně zamrkala.
„Za týden?“
„Ano. Volal jsem tvému vedoucímu a domluvil jsem s ním všechno potřebné.“
Kateřina se rozesmála, ale smích rychle přešel v kašel. Přesto poprvé za několik posledních dnů cítila, že slabost pomalu ustupuje.
Opřela se do polštářů a pozorovala Martina, který se znovu otočil ke sporáku.
Teď už neměla nejmenší pochybnost, že tyhle narozeniny budou patřit k nejkrásnějším v jejím životě.
Nešlo jen o dva týdny volna.
Nešlo ani o cestu, jízdenky, apartmán nebo staré fotografie.
Ten dárek znamenal mnohem víc.
Byla to připomínka něčeho, na co Kateřina během nekonečných pracovních dní téměř zapomněla.
Nebyla jen účetní, která musí opravovat cizí chyby, kontrolovat čísla, hlídat termíny a přesvědčovat sama sebe, že všechno zvládne.
Nebyla jen zaměstnankyně, která se bojí zůstat doma i s horečkou, protože má pocit, že bez ní se svět zastaví.
Byla také milovaná žena.
Žena, jejíž přání někdo poslouchal, i když byla vyslovena jen mimochodem.
Žena, jejíž únavy si někdo všiml dřív než ona sama.
Žena, kvůli které byl její muž ochoten připravovat tajný plán, schovávat fotografie, domlouvat cestu a riskovat, že bude přistižen přesně tak nešikovně, jak se to nakonec stalo.
Kateřina se znovu zabořila do polštáře a usmála se.
Ještě včera ráno byla přesvědčená, že nejdůležitější věcí na světě je dokončit uzávěrku včas.
Teď věděla, že některé věci počkat mohou.
A některé chvíle by člověk naopak neměl odkládat vůbec.