Petr šel za mnou. Těžce dupal a v očích se mu leskla chtivá radost. Rty se mu roztáhly do vítězného úsměvu. Byl přesvědčený, že už je všechno rozhodnuto.
V okamžiku, kdy se mé prsty dotkly hladkého plastu, se však ve mně něco přepnulo. Třicet pět let práce s čísly, smlouvami, rozpočty, daněmi, kontrolami a vychytralými dodavateli nebylo ztracených. Ve chvíli krize se ozval můj starý profesní reflex. Kdo celý život pracuje s penězi, nejdřív kontroluje dokumenty. Teprve potom se rozhoduje.
Znehybněla jsem. Pak jsem se otočila k Petrovi.
Před chvílí jsem byla vyděšená a téměř provinilá. Teď se můj pohled vyčistil. Zchladl a získal klid člověka, který už přesně ví, co dělá.
„Petře, poslouchej mě pozorně,“ řekla jsem věcně, skoro úředním tónem. „Operace v zahraničí za tři a půl milionu je velký zahraniční převod. Banka neposílá desítky tisíc eur někam bez ověření. Účet mohou kvůli podezřelé transakci okamžitě zablokovat. Peníze se zaseknou a vy se k nim celé měsíce nedostanete.“
Petr zamrkal. Jeho sebejistý úsměv pomalu zmizel. S takovým vývojem nepočítal.
„Jaképak ověřování?“ zkusil na mě znovu zatlačit, ale v jeho hlase se poprvé objevila panika člověka, který narazil na pravidla, jež neumí obejít. „Prostě to odešli!“
„Bez dokladů převod neprojde. Nebudu riskovat svůj účet a vysvětlovat podezřelou platbu úřadům,“ odpověděla jsem ostře a posadila se k notebooku. „Klára musí okamžitě poslat lékařskou zprávu, smlouvu s klinikou a oficiální fakturu. Jakmile banka dostane důvod platby a ověří dokumenty, peníze odejdou. Čekám.“
Petr vztekle vydechl, ale přesto začal dceři horečně psát zprávu. Dalších patnáct minut uběhlo v naprostém tichu. V kuchyni necinkla jediná lžička. Pak obrazovka notebooku zablikala. Do schránky dorazil e-mail s přílohou. Odesílatelem byla Klára.
Nasadila jsem si staré brýle na čtení s tenkými obroučkami. Chladné světlo monitoru ozářilo vrásky v mém unaveném obličeji. Otevřela jsem soubor.
Na obrazovce se objevil elegantní formulář se zlatým reliéfem a logem luxusní švýcarsko-arabské kliniky plastické chirurgie. Všechno bylo napsáno anglicky. Klára zřejmě počítala s tím, že cizí jazyk bude pro starší ženu nepřekonatelnou překážkou. Stačí prý ukázat razítko, několik vznešených výrazů a já se poslušně rozloučím se svými celoživotními úsporami.
Jenže já jsem desítky let komunikovala se zahraničními dodavateli stavební techniky. Angličtinu jsem ovládala velmi dobře.
Přimhouřila jsem oči. Uvnitř mě začal narůstat hutný, dusivý a naprosto čistý vztek. Četla jsem jednotlivé položky údajné léčby a s každým dalším řádkem mi srdce tvrdlo.
„Complete VASER Liposuction,“ stálo v první kolonce.
Kompletní VASER liposukce břicha a stehen.
Polkla jsem hořkost.
Další bod zněl: „Rhinoseptoplasty with rib cartilage.“
Rinoseptoplastika s použitím chrupavky z žeber. Jinými slovy změna tvaru nosu.
Prsty se mi rozechvěly, když jsem se dostala k nejdražší položce.
„Bilateral Augmentation Mammoplasty – Motiva Implants 400cc.“
Oboustranná augmentace prsou. Implantáty o objemu čtyři sta mililitrů. Téměř čtvrtý velikostní koš.
Skutečnou ranou však byl poslední řádek, pečlivě zvýrazněný tučným písmem:
„Premium Rehabilitation Package, 21 days, Dubai, Five-Star Recovery Resort.“
Prémiový rehabilitační balíček na jednadvacet dní v Dubaji, v pětihvězdičkovém zotavovacím resortu. Lázně, péče, pohodlí a výhled na modré vody Perského zálivu.
Veškeré obavy o Kláru ve mně během jediné vteřiny zhasly. Nahradila je přesná, chladná, téměř matematická nenávist.
Podívala jsem se na své ruce. Suchá stárnoucí kůže, krátké nehty bez manikúry, prsty, které po desetiletí bušily do klávesnice a počítaly cizí rozpočty, nabídky a uzávěrky. Těmito rukama jsem měla zaplatit silikonová prsa, odsátí tuku, nový nos a luxusní dovolenou v Emirátech pro dospělou, neschopnou pijavici, která mi právě oznámila, že už mám svůj život za sebou.
Bez jediného slova jsem klikla na tlačítko tisku.
Starší laserová tiskárna zachrochtala a začala vyplivovat listy. Místností se rozšířil pach zahřátého toneru.
Petr postával v chodbě, opíral se o stěnu a měl ruce založené na hrudi.
„Tak co tam je, Aleno?“ zeptal se sladce, i když jeho hlas stále zněl rozkazovačně. „Už ses pokochala těmi svými papíry? Tak to konečně odešli. Kláře jsem napsal, že peníze budou každou chvíli.“
Neodpověděla jsem.
Klidně jsem kolem něj prošla do chodby, otevřela starou horní skříň a vytáhla jeho ošoupaný kostkovaný kufr. Před pěti lety si ho přinesl právě v den, kdy se nastěhoval ke mně. Táhl z něj prach, stará lepenka a cosi nepříjemně zbytečného.
Postavila jsem kufr doprostřed pokoje, otevřela skříň a začala do něj systematicky skládat jeho věci. Svetry, vybledlé košile, ponožky, pěnu na holení. Nedělala jsem scény. Neplakala jsem. Nekřičela. Ruce se mi ani nezachvěly. Jen jsem přesně a klidně ukládala jednu věc za druhou.
„Aleno! Co to děláš?“ Petr zůstal stát uprostřed pokoje. Jeho drzost během okamžiku vystřídalo tupé, téměř zvířecí nechápání. Obličej mu zbledl a získal šedivý odstín. „Kam mě jako posíláš? Peníze jsi převedla, nebo ne?“