Přistoupila jsem k němu s čerstvě vytištěnou fakturou v levé ruce. Žlutým zvýrazňovačem jsem silně označila slova „Liposuction“, „Mammoplasty“ a „Dubai Resort“.
Podívala jsem se mu přímo do očí. S téměř klidným potěšením jsem sledovala, jak se v jeho zorničkách rodí panika. Pochopil. Došlo mu, že jsem všechno přečetla.
„‚Stará lakomá bába, komu budeš se svými penězi vůbec k užitku?‘“ pronesla jsem bezbarvým hlasem, jako bych předčítala řádek z účetní zprávy. Pak jsem mu vytištěné listy hodila na hruď. Papíry se tiše snesly na podlahu. „Víš, Petře, pečlivě jsem si prošla lékařská doporučení. Ukázalo se, že tvá třicetiletá dcera trpí závažným nedostatkem silikonu v hrudníku a kritickým přebytkem tuku na stehnech. Zachránit ji může výhradně elitní lázeňský resort v Dubaji. Naše medicína je zřejmě před takovou tragédií úplně bezmocná.“
Petr otevřel ústa jako ryba vytažená z vody. Lapal po dechu, ale slova mu uvízla v suchém hrdle. Očima těkal po pokoji a hledal nějakou záchrannou výmluvu.
„Aleno… špatně jsi to pochopila,“ vypravil ze sebe konečně. Obličej mu znovu začal rudnout, tentokrát však ne vzteky, ale ponižujícím studem. „Je jí třicet! Opustil ji muž! Má deprese, komplexy, nemůže ani vyjít z domu! Potřebuje si zařídit život, najít slušného, zajištěného chlapa, a ty… ty jsi lakomá, bezcitná ženská, která sedí na milionech! Kdo by tě vůbec chtěl bez mé pomoci? Zůstaneš sama ve své malé kleci!“
„Kufr je sbalený. Klíče nech na stolku. A teď odejdi z mého bytu,“ řekla jsem tak tiše, že se musel naklonit, aby mě slyšel.
V mém hlase nebyla hysterie ani výhrůžka. Jen nehybný, starý chlad. Petr se zarazil. Udělal ke mně krok, jako by se mě ještě naposledy pokusil zastrašit, ale setkal se s mým pevným, nemrkajícím pohledem. Potom zbaběle ustoupil.
Odcházel se sprostými nadávkami. Kopl do svého kostkovaného kufru a dveřmi práskl tak silně, až ze stropu spadlo několik zrnek omítky. Na celou chodbu křičel, že své lakoty jednou hořce lituji. Vyrazil ke své milované princezně a byl přesvědčený, že ho v luxusně pronajatém bytě čeká milující dcera. Teprve později jsem se dozvěděla, že nájem platil také on.
Za tři hodiny zazvonil můj telefon. Volal Petr.
Nezvedla jsem to. Později jsem si však s velkým potěšením poslechla vzkaz v hlasové schránce. V pozadí hystericky ječela Klára:
„Proč ses ke mně přitáhl s těmi smradlavými věcmi? Slíbil jsi, že přivezeš peníze od té staré hlupačky na mou operaci! Když nemáš miliony, tak vypadni! Nemám z čeho tě živit, neschopáku!“
Potom následoval tichý, zlomený šepot mého manžela. Prosil mě, abych se slitovala, odemkla dveře a pustila ho alespoň na jednu noc dovnitř. Jeho milovaná dcera ho totiž vyhodila s kufrem na chladnou chodbu.
Usmála jsem se, vzkaz smazala a Petrovo číslo zablokovala.
Pak jsem otevřela horní zásuvku stolu a vytáhla nový skicák spolu s krabičkou akvarelových pastelek. Posadila jsem se k čistému kuchyňskému stolu a po dlouhé době se nadechla z plných plic.
Už dávno jsem si chtěla načrtnout verandu svého budoucího domku u Baltu. Teď jsem věděla jistě, jaká bude. Ve vzduchu bude vonět moře a borovice, kolem bude proudit vítr a každý den mi bude připomínat svobodu.
Skutečnou. Poctivě zaslouženou. Svobodu bez cizích „diagnóz“, drzých příživníků a silikonových tragédií.
Jen já, mořský vítr a štěstí, které mi už nikdo nevezme.