— Katko, všechno se seběhlo úplně nečekaně. Lucii dnes doslova vyhodili z pronajatého bytu. Majitelka zjistila, že tam nebydlí sama, ale že se k ní nastěhoval i Martin, přestože o ničem takovém nebyla dohoda. A pak ještě vyšlo najevo, že tam pravidelně pořádali hlučná posezení a sousedka si na ně několikrát stěžovala. Majitelce nakonec došla trpělivost. Nechala je sbalit věci a oba poslala pryč. Opravdu rovnou na ulici.
Když se Kateřina toho večera vracela domů po dlouhém a vyčerpávajícím pracovním dni, měla v hlavě úplně jiný plán. Chtěla v klidu připravit večeři, napustit si horkou vanu a potom si pustit nějaký nenáročný seriál. Jenže sotva otevřela dveře bytu, všimla si v předsíni dvou párů bot, které nikdy předtím neviděla. Okamžitě jí bylo jasné, že Petr zase někoho pozval, aniž by jí předem cokoli řekl.
V obývacím pokoji se na pohovce pohodlně rozvalovala Petrova sestra Lucie se svým současným přítelem Martinem. Mladý muž měl přes rameno zavěšený fotoaparát a právě jí něco nadšeně vyprávěl, přičemž živě gestikuloval. Lucie se hlasitě smála a zároveň listovala fotoalbem položeným na kolenou. Jediný, kdo v místnosti chyběl, byl Petr.
Kateřina zůstala stát mezi dveřmi.
— Lucie? Co tady děláš?
Smích v místnosti v tu chvíli ustal. Lucie sebou trhla a podívala se na švagrovou způsobem, jako by ji někdo přistihl při něčem, co neměla dělat.
— Jejda, Katko, ahoj! — vyhrkla rychle. — Petr nás pozval. Říkal, že ti to vůbec nebude vadit.
Kateřina svraštila čelo. Nikdo jí nevolal. Nikdo se jí nezeptal, jestli chce po náročném dni doma hosty. Už se nadechovala, že se zeptá, co to celé znamená, když se v zámku otočil klíč. O pár vteřin později vstoupil do předsíně Petr. V obou rukou nesl těžké nákupní tašky.
— Tak jsem tady! — vydechl zadýchaně. — V obchodě byla taková fronta, že jsem myslel, že mě trefí. Než jsem všechno našel a zaplatil, zabil jsem tam skoro hodinu.
Položil nákup na zem, zvedl oči k manželce a okamžitě pochopil, že ho nečeká příjemný rozhovor. Její výraz mluvil za všechno. Petr proto začal vysvětlovat dřív, než se stačila zeptat.
— Katko, vážně se to stalo ze dne na den. Lucii dnes vyhodili z bytu. Majitelka zjistila, že tam bydlí i Martin, přestože se domluvily jen na jednom nájemníkovi. Navíc tam prý býval hluk, sousedka si opakovaně stěžovala a majitelka už toho měla dost. Takže je nechala sbalit věci a vyhodila oba.
Kateřina obrátila pohled k Lucii. Ta pouze neurčitě pokrčila rameny, jako by se všechno odehrálo úplně bez jejího přičinění.
— Netušili jsme, že to vezme tak vážně, — zamumlala Lucie. — Jenže teď opravdu nemáme kam jít. Nebude ti vadit, když s Martinem pár dní zůstaneme tady?
— Pár dní? — zopakovala Kateřina pomalu.
V duchu už viděla, jak se její představa klidného večera definitivně rozpadá. Několik vteřin mlčela, protože nechtěla v první chvíli říct všechno, co se jí honilo hlavou. Nakonec odpověděla klidným, ale velmi pevným hlasem.
— Dobře. Ale opravdu jen několik dní. A žádný hluk, večírky ani neustálý nepořádek. Nebudu tady nikoho obskakovat ani po nikom uklízet.
— Samozřejmě, Katko! — spustila Lucie překotně. — Budeme potichu jako myšky. Ani nebudeš vědět, že jsme tady.
— Díky, — řekl Petr s viditelnou úlevou, objal manželku kolem ramen a podíval se na sestru.
— Co nejrychleji si něco najdeme, — ujistila je Lucie.
Tvářila se přitom skoro jako dítě, kterému právě dovolili přespat u kamarádky. Vyskočila z pohovky a zamířila do kuchyně, aby se podívala na nákup. Kateřina si povzdechla a šla za ní.
Tašky byly nacpané až po okraj. Bylo v nich několik plechovek piva, chipsy, mražené plněné taštičky, kuře, krůtí maso, balíček těstovin, sladká limonáda, zelenina a trochu ovoce.
Lucie bez sebemenšího ostychu vytáhla balíček chipsů, roztrhla ho a usadila se na kuchyňské židli. Začala hlasitě křoupat, jako by nepřišla prosit o dočasnou střechu nad hlavou, ale přijela na dovolenou. Petr s Martinem si mezitím každý vzali plechovku piva a přesunuli se do obýváku. O chvíli později se odtamtud opět ozýval hlasitý hovor a smích.
Kateřina zůstala u sporáku sama. Bez většího přemýšlení vytáhla kuře a těstoviny. Asi o čtyřicet minut později postavila na stůl jednoduchou večeři: opečené maso s těstovinami. Nebylo to nic slavnostního, ale jídlo bylo chutné a syté.
Jakmile ostatní zavolala ke stolu, všechno zmizelo neuvěřitelnou rychlostí.
Nikdo nepoděkoval.
Nikdo nenavrhl, že sklidí nádobí.
Nikdo se ani neobtěžoval odnést svůj talíř ke dřezu.
Kateřina mlčky sledovala Lucii, jak se spokojeně vrací do obýváku, zatímco Petr s Martinem pokračují v hovoru a otevírají další pivo.
Zhluboka se nadechla. Už se ani nesnažila skrývat podráždění. Večeře byla snědená do posledního sousta. Nezbylo jí dokonce ani trochu jídla, které si chtěla následující den vzít do práce.
— Je to jen na chvíli, — opakovala si tiše. — Pár dní. To vydržím.
Sama umyla všechny talíře, uklidila kuchyň a konečně zamířila do koupelny. Jenže z obýváku se dál nesl smích, hlasité rozhovory a cinkání plechovek. Podle všeho se ostatní teprve začínali dobře bavit.
Nikdo z nich zřejmě ani na okamžik nepomyslel na to, že Kateřina strávila celý den v práci a má stejné právo na odpočinek jako oni. Dokonce i Petr se choval, jako by úplně zapomněl, že má doma manželku.
— Tak dobře, — pomyslela si Kateřina, když za sebou zavírala dveře koupelny. — Snad budu mít alespoň půl hodiny klid tady.
Napustila vanu horkou vodou, přidala voňavou pěnu a konečně cítila, jak napjaté svaly začínají povolovat. Zavírala oči a snažila se ignorovat hlasy za stěnou. Jenže ani ne po patnácti minutách se z obýváku ozvalo nové křičení, hlasité vtipkování a hudba puštěná z telefonu.
Kateřina si tiše zanadávala. Ještě několik minut zůstala ve vodě, potom se osušila, oblékla si pyžamo a odešla do ložnice. Ze zásuvky vytáhla špunty do uší. Teprve s nimi dokázala usnout, přestože k ní i tak doléhal tlumený monotónní hluk.
Ráno ji probudilo ostré slunce a žalostné sténání přicházející z kuchyně.
— Proboha, mně snad praskne hlava, — skuhral Petr u stolu. — Jak mám dneska fungovat v práci? Kdo by řekl, že člověku může být po obyčejném pivu tak strašně…
Držel si spánky a čas od času významně pohlédl na manželku.
Kateřina mlčky pila kávu.
Jindy by už dávno vytáhla lék proti bolesti, podala mu sklenici vody a zeptala se, jestli pro něj může ještě něco udělat. Toho rána však nedostal nic. Ani soucitný pohled.
Petr chvíli čekal. Když se žádná reakce nedostavila, rozpačitě si odkašlal, natáhl se pro hrnek a omylem shodil lžičku. S kovovým cinknutím dopadla na stůl.
Kateřina se ani neotočila.
— Katko… — začal opatrně. — Proč se mnou nemluvíš? Něco se stalo? Máš problémy v práci?
Dopila poslední doušek kávy, vstala a bez jediného pohledu na něj řekla:
— Včera jsi rozhodl za nás oba. Tak si teď také sám poraď s následky.
Pak odešla do ložnice, aby se připravila do práce. Petr zůstal sedět v kuchyni s bolavou hlavou, nepříjemnými myšlenkami a stále silnějším pocitem, že tentokrát opravdu něco pokazil.
Když Kateřina s Petrem odešli, byt se ponořil do téměř úplného ticha. Ozývala se jen televize a občasné zvuky mobilních telefonů. Lucie se rozvalila na pohovce a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě. Ospalý Martin se po chvíli dopotácel do kuchyně.
— Je tady vůbec něco k jídlu? — zeptal se otráveně a otevřel ledničku.
— Podívej se pořádně. Třeba něco zbylo ze včerejška, — odpověděla Lucie líně, aniž zvedla oči od telefonu.
Martin se podíval dovnitř a zklamaně se ušklíbl. Zbytky večeře snědli už v noci. Na policích byla jen zelenina, několik kousků sýra a velké balení krůtího masa.
Našel dva jogurty a snědl jeden po druhém, aniž se obtěžoval podívat na datum spotřeby. Potom vytáhl pečivo a udělal si několik obložených krajíců. Jakmile Lucie ucítila jídlo, zvedla se z pohovky a přišla za ním.
O dvě hodiny později zůstalo v lednici prakticky jen balení krůtího masa a sklenička hořčice.
Samozřejmě ani jeden z nich neutřel drobky ze stolu a použité nádobí nechali tam, kde právě stálo.
Když se Kateřina večer vrátila, pochopila už v předsíni, že ji ani tentokrát žádný klid nečeká.
Byt vypadal, jako kdyby se v něm několik dní odehrávala hlučná oslava. Všude se válely věci, prázdné obaly a špinavé nádobí. Uprostřed toho všeho seděla Lucie v kuchyni, pohodlně si přehodila nohu přes nohu a vesele telefonovala s kamarádkou.
Kateřina cítila, jak se v ní zvedá vztek.
Předchozí večer se ještě snažila být tolerantní. Teď však viděla dřez plný nádobí, drobky po celém stole a téměř prázdnou ledničku. Tentokrát už nehodlala mlčet.
— Dobrý večer, — pronesla chladně.
Lucie se otočila a radostně jí zamávala.
— Jé, Katko, ahoj! Povídám si tady s Janou. Tak co, jaký jsi měla den?
— Jak asi? — odpověděla Kateřina tiše, ale tak tvrdě, že Lucii úsměv zmizel z tváře. — Přijdu z práce a najdu špinavou kuchyň, vyjedenou ledničku a dva dospělé lidi, kteří se mi povalují v bytě, jako kdyby přijeli do penzionu s plnou penzí.
Lucie uraženě sevřela rty.
— Proč hned začínáš? Vždyť jsme tady jen dočasně. Nehodláme u vás zůstat navždy. Ano, snědli jsme nějaké jídlo. Ale nemůžu za to, že jsme měli hlad.
— A nenapadlo tě třeba něco uvařit? — zeptala se Kateřina. — Nebo jste přijeli výhradně proto, aby vás někdo krmil a uklízel po vás?
Lucie už otevírala ústa, když se znovu ozvaly vstupní dveře.
Do kuchyně přišel Petr s dalšími dvěma plnými nákupními taškami. Stačil jediný pohled na manželku a sestru, která se demonstrativně otočila k oknu, a pochopil, co se stalo.
— Dobře, — řekl opatrně. — Nakoupil jsem. Dnes udělám večeři já. Katko, ty si běž odpočinout, ano?
Bylo zřejmé, že se snaží situaci alespoň trochu uklidnit.
Jenže i jemu už všechno začínalo lézt na nervy. Po předchozím večeru ho pořád bolela hlava, cítil se unaveně a teď ještě musel vařit a pohybovat se mezi dvěma rozčilenými ženami — vlastní sestrou a manželkou.
V kuchyni se rozhostilo nepříjemné ticho. Přerušoval ho jen zvuk nože na prkénku, cinkání nádobí a syčení pánve.
Petr se opravdu snažil, ale čím déle vařil, tím zachmuřeněji vypadal. Nikdo mu nepomohl. Doufal alespoň, že Kateřina ocení jeho snahu a přestane se zlobit. Ta však zůstávala odtažitá a klidná.
Lucie si mezitím odešla odpočinout do obýváku a Martin si znovu lehl.
Když byla večeře hotová, všichni ji snědli. Opět téměř bez poděkování a bez nabídky, že někdo pomůže se stolem.
Petr se nakonec těžce posadil na pohovku a podíval se na návštěvníky.
— Máte vůbec nějaký plán, co budete dělat dál? Upřímně, čtyři dospělí lidé v bytě o dvou pokojích nejsou zrovna ideální.
Lucie znehybněla.
Kateřina se překvapeně podívala na manžela. Nečekala, že téma otevře tak přímo.
— Co tím chceš říct? — zeptala se Lucie podezřívavě.
— Že byste si měli začít hledat vlastní bydlení. A myslím to vážně. Pomohli jsme vám a vzali vás k sobě, ale jsme rodina, ne bezplatná ubytovna. A jestli mám být úplně upřímný, začíná to tady být problém.
Lucie viditelně zbledla. Rychle se podívala na Kateřinu, která seděla u stolu a jen stěží skrývala, jak moc ji Petrova slova potěšila.
Lucie prudce vstala.
— Tak už tomu rozumím. To ona tě proti mně poštvala, — procedila a střelila pohledem po Kateřině. — Dřív bys se mnou takhle nikdy nemluvil.
— Kateřina s tím nemá nic společného. Říkala jsi, že zůstanete pár dní, jenže já vůbec nevidím, že bys dělala něco pro to, aby se situace vyřešila. Chceš, abych zavolal mámě a řekl jí, že žiješ s pětadvacetiletým nezaměstnaným chlapem? Možná tě to konečně přiměje něco dělat. Už mě unavuje pořád zakrývat tvoje průšvihy. Pustil jsem tě sem hlavně proto, že máma by další tvoji historku těžko snášela. Už tak ti platí studium.
— Hele, Petře, dávej si pozor, jak mluvíš, — ozval se nečekaně Martin. — Jsme přece skoro příbuzní.
Petr se k němu okamžitě otočil.
— Jací příbuzní? To, že chodíš s mojí sestrou, z tebe ještě člena naší rodiny nedělá.
— Petře… — řekla Lucie váhavě. — Já jsem totiž… těhotná.
Petr několik vteřin jen zíral a nebyl schopný nic říct.
Potom si zakryl obličej rukama.
Kateřině uniklo krátké nevěřícné pousmání. Přiznání přišlo tak náhle, že sama nevěděla, jak jinak reagovat.
Petr se nakonec zvedl, beze slova odešel do kuchyně a začal po všech uklízet. Vypadal jako unavený rodič, který musí dávat do pořádku domácnost po dospělých, ale naprosto nesamostatných dětech.
Kateřina šla za ním. Přistoupila blíž a jemně mu přejela dlaní po zádech.
Nic si neřekli.
Petr dál sbíral špinavé talíře a Kateřina pouze stála vedle něj. Z obýváku bylo slyšet tlumené vzlykání. Lucie si Martinovi stěžovala, že ji bratr nemá rád, vůbec jí nerozumí a je strašně bezcitný.
Následující den, po noci plné dusivého ticha, jako by se Petr definitivně rozhodl.
O polední přestávce zavolal Kateřině.
— Už jsem pro Lucii našel byt, — oznámil hned, sotva telefon přijala. — Je malý, ale zařízený a v normálním stavu. Mluvil jsem i s makléřem. Nájem a všechny ostatní výdaje si ale budou hradit sami. Stejně tak si budou sami vyřizovat všechno ostatní. Končím s tím. Ať jsou rádi, že jsem jim vůbec něco našel. Jestli je Martin dost dospělý na to, aby mohl „udělat dítě“, pak musí být také dost dospělý na to, aby nesl následky vlastních rozhodnutí.
Kateřina se při rozhodném tónu jeho hlasu usmála.
— Děláš správnou věc, Petře. Tohle už dávno překročilo všechny rozumné hranice. Tvoje sestra se opravdu musí naučit starat sama o sebe.
Když se oba večer vrátili domů, Kateřinu okamžitě překvapilo nezvyklé ticho.
Z obýváku se ozýval jen tlumený pláč.
Lucie seděla na pohovce, tiskla k sobě polštář a měla tvář oteklou od slz. Martin nikde.
Petr se zamračil.
— Co se stalo? A kde je Martin?
Lucie zvedla zarudlé oči a roztřeseným hlasem odpověděla:
— Odešel… Řekl, že se mnou už nechce být a že mě vlastně nikdy nemiloval. Já jsem mu lhala. Řekla jsem mu, že jsem těhotná, protože jsem se bála, že mě opustí. Jenže to samozřejmě nešlo tajit dlouho. Dnes zjistil pravdu a oznámil mi, že končí. A ještě jsem se dozvěděla, že už delší dobu má jinou ženu. Prý se k ní chtěl odstěhovat už před měsícem…
V pokoji na několik dlouhých vteřin zavládlo těžké ticho.
Petr zavřel oči a pevně stiskl čelist. Potom prudce vydechl, beze slova vstal a odešel do předsíně.
Za chvíli se vrátil s kufrem.
Postavil ho přímo před sestru.
— Jsi dospělá, Lucie. A od této chvíle to není náš problém. Já už toho mám dost. Můžeš jet k mámě. Můžeš se nastěhovat do bytu, který jsem našel. Ale tady už nezůstaneš.
— Petře… — začala Lucie.
Bratr ji okamžitě zastavil.
— Ne. Už nic nevysvětluj. Za tyhle dva dny jsem zestárl snad o deset let. Pořád rozehráváš nějaké hry, děláš jeden problém za druhým a zatahuješ mě do nich. Já se pak stresuju, řeším tvoje záležitosti a ještě se musím před vlastní ženou cítit provinile. Dost. Odejdi a dál si žij tak, jak uznáš za vhodné.
Otočil se a odešel do ložnice.
Lucie zůstala na pohovce sedět jako omráčená.
Kateřina mezitím přešla ke vstupním dveřím, otevřela je dokořán a naprosto klidně řekla:
— Zavolám ti auto. Máš dvacet minut na sbalení.
Lucie dál plakala, ale začala dávat své věci do kufru.
Kateřina přesně věděla, proč tentokrát nesmí ustoupit.
Kdyby se teď nechala obměkčit a dovolila jí zůstat, dva dny by se snadno změnily ve dva týdny. A dva týdny možná v celé měsíce.
Lucie mohla mluvit o rodině, lásce a povinnosti pomáhat příbuzným, jak dlouho chtěla. Kateřina už ale necítila ani vinu, ani potřebu ji znovu zachraňovat.
Byla dospělá.
A dospělý člověk musí jednou začít nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí.