— Katko, všechno se seběhlo úplně nečekaně. Lucii dnes doslova vyhodili z pronajatého bytu. Majitelka zjistila, že tam nebydlí sama, ale že se k ní nastěhoval i Martin, přestože o ničem takovém nebyla dohoda. A pak ještě vyšlo najevo, že tam pravidelně pořádali hlučná posezení a sousedka si na ně několikrát stěžovala. Majitelce nakonec došla trpělivost. Nechala je sbalit věci a oba poslala pryč. Opravdu rovnou na ulici.
Když se Kateřina toho večera vracela domů po dlouhém a vyčerpávajícím pracovním dni, měla v hlavě úplně jiný plán. Chtěla v klidu připravit večeři, napustit si horkou vanu a potom si pustit nějaký nenáročný seriál. Jenže sotva otevřela dveře bytu, všimla si v předsíni dvou párů bot, které nikdy předtím neviděla. Okamžitě jí bylo jasné, že Petr zase někoho pozval, aniž by jí předem cokoli řekl.
V obývacím pokoji se na pohovce pohodlně rozvalovala Petrova sestra Lucie se svým současným přítelem Martinem. Mladý muž měl přes rameno zavěšený fotoaparát a právě jí něco nadšeně vyprávěl, přičemž živě gestikuloval. Lucie se hlasitě smála a zároveň listovala fotoalbem položeným na kolenou. Jediný, kdo v místnosti chyběl, byl Petr.
Kateřina zůstala stát mezi dveřmi.
— Lucie? Co tady děláš?
Smích v místnosti v tu chvíli ustal. Lucie sebou trhla a podívala se na švagrovou způsobem, jako by ji někdo přistihl při něčem, co neměla dělat.
— Jejda, Katko, ahoj! — vyhrkla rychle. — Petr nás pozval. Říkal, že ti to vůbec nebude vadit.
Kateřina svraštila čelo. Nikdo jí nevolal. Nikdo se jí nezeptal, jestli chce po náročném dni doma hosty. Už se nadechovala, že se zeptá, co to celé znamená, když se v zámku otočil klíč. O pár vteřin později vstoupil do předsíně Petr. V obou rukou nesl těžké nákupní tašky.
— Tak jsem tady! — vydechl zadýchaně. — V obchodě byla taková fronta, že jsem myslel, že mě trefí. Než jsem všechno našel a zaplatil, zabil jsem tam skoro hodinu.
Položil nákup na zem, zvedl oči k manželce a okamžitě pochopil, že ho nečeká příjemný rozhovor. Její výraz mluvil za všechno. Petr proto začal vysvětlovat dřív, než se stačila zeptat.
— Katko, vážně se to stalo ze dne na den. Lucii dnes vyhodili z bytu. Majitelka zjistila, že tam bydlí i Martin, přestože se domluvily jen na jednom nájemníkovi. Navíc tam prý býval hluk, sousedka si opakovaně stěžovala a majitelka už toho měla dost. Takže je nechala sbalit věci a vyhodila oba.
Kateřina obrátila pohled k Lucii. Ta pouze neurčitě pokrčila rameny, jako by se všechno odehrálo úplně bez jejího přičinění.
— Netušili jsme, že to vezme tak vážně, — zamumlala Lucie. — Jenže teď opravdu nemáme kam jít. Nebude ti vadit, když s Martinem pár dní zůstaneme tady?
— Pár dní? — zopakovala Kateřina pomalu.
V duchu už viděla, jak se její představa klidného večera definitivně rozpadá. Několik vteřin mlčela, protože nechtěla v první chvíli říct všechno, co se jí honilo hlavou. Nakonec odpověděla klidným, ale velmi pevným hlasem.
— Dobře. Ale opravdu jen několik dní. A žádný hluk, večírky ani neustálý nepořádek. Nebudu tady nikoho obskakovat ani po nikom uklízet.
— Samozřejmě, Katko! — spustila Lucie překotně. — Budeme potichu jako myšky. Ani nebudeš vědět, že jsme tady.
— Díky, — řekl Petr s viditelnou úlevou, objal manželku kolem ramen a podíval se na sestru.
— Co nejrychleji si něco najdeme, — ujistila je Lucie.
Tvářila se přitom skoro jako dítě, kterému právě dovolili přespat u kamarádky. Vyskočila z pohovky a zamířila do kuchyně, aby se podívala na nákup. Kateřina si povzdechla a šla za ní.
Tašky byly nacpané až po okraj. Bylo v nich několik plechovek piva, chipsy, mražené plněné taštičky, kuře, krůtí maso, balíček těstovin, sladká limonáda, zelenina a trochu ovoce.
Lucie bez sebemenšího ostychu vytáhla balíček chipsů, roztrhla ho a usadila se na kuchyňské židli. Začala hlasitě křoupat, jako by nepřišla prosit o dočasnou střechu nad hlavou, ale přijela na dovolenou. Petr s Martinem si mezitím každý vzali plechovku piva a přesunuli se do obýváku. O chvíli později se odtamtud opět ozýval hlasitý hovor a smích.
Kateřina zůstala u sporáku sama. Bez většího přemýšlení vytáhla kuře a těstoviny. Asi o čtyřicet minut později postavila na stůl jednoduchou večeři: opečené maso s těstovinami. Nebylo to nic slavnostního, ale jídlo bylo chutné a syté.
Jakmile ostatní zavolala ke stolu, všechno zmizelo neuvěřitelnou rychlostí.
Nikdo nepoděkoval.
Nikdo nenavrhl, že sklidí nádobí.
Nikdo se ani neobtěžoval odnést svůj talíř ke dřezu.
Kateřina mlčky sledovala Lucii, jak se spokojeně vrací do obýváku, zatímco Petr s Martinem pokračují v hovoru a otevírají další pivo.
Zhluboka se nadechla. Už se ani nesnažila skrývat podráždění. Večeře byla snědená do posledního sousta. Nezbylo jí dokonce ani trochu jídla, které si chtěla následující den vzít do práce.
— Je to jen na chvíli, — opakovala si tiše. — Pár dní. To vydržím.
Sama umyla všechny talíře, uklidila kuchyň a konečně zamířila do koupelny. Jenže z obýváku se dál nesl smích, hlasité rozhovory a cinkání plechovek. Podle všeho se ostatní teprve začínali dobře bavit.