Otočila se k němu.
„Já začínám?“
„Jen nechci, aby se z toho stala hádka.“
Václav odsunul talíř.
„A vůbec. Mohla bys být trochu vděčnější. Ne každý otec dovolí snaše bydlet zadarmo ve svém bytě.“
Klára několik vteřin mlčela. Pak se zeptala překvapivě klidným hlasem:
„Za co přesně vám mám být vděčná?“
Martin prudce zvedl hlavu.
„Kláro…“
„Ne, opravdu mě to zajímá.“
Václav se zamračil.
„Třeba za střechu nad hlavou.“
„Dobře. A pamatujete si, v jakém stavu ten byt před třemi lety byl?“
„V úplně normálním.“
„V koupelně byla plíseň.“
„Nepřeháněj.“
„Vyměnili jsme všechny trubky. Osadili nová okna, udělali kuchyň a za vlastní peníze nechali přivést nové rozvody. Pračku jsme koupili my. Bojler také. Balkon jsme zasklili také my.“
„Dělali jste to přece pro sebe.“
„Ano. Pro sebe. Protože jsme tu žili.“
Klára nezvyšovala hlas. Čím déle mluvila, tím klidnější byla.
„A kdo vám loni na jaře zaplatil opravu auta?“
Václav zrudl.
„Co to s tím má společného?“
„Hodně. Kdo vám vozil léky, když jste měl horečku? Kdo vás doprovázel na vyšetření? Kdo vám každou neděli volá a ptá se, jestli vám nemá něco uvařit? Kdo včera dvě hodiny dělal vaše oblíbené bramborové pirohy, protože jste řekl, že kupované vám nechutnají?“
„Takže mi to teď všechno budeš vyčítat?“
„Ne. Nikdy jsem vám nic nepočítala.“
Kláře se v hrdle vytvořil knedlík.
„Až do dnešního večera. Dokud jste mi nevysvětlil, že jsem tu vlastně skoro cizí člověk.“
„Kláro, dost,“ řekl Martin a vstal.
„Já už jsem domluvila,“ odpověděla tiše.
Václav také povstal.
„Tak vidím, že jsi úplně zapomněla na úctu.“
„Ne. Jen jsem unavená z toho, že se ji pořád snažím zasloužit.“
„Bydlíš v mém bytě!“
„To si pamatuji.“
„Tak si pamatuj i své místo.“
Po těch slovech se v Kláře něco podivně uklidnilo. Veškeré napětí, které v sobě celé měsíce nosila, se najednou rozplynulo.
Podívala se na Václava a potom na Martina.
Martin zbledl.
„Tati, tohle jsi říkat nemusel…“
Jenže už bylo pozdě.
Klára vstala od stolu.
„Dobře, Václave. Své místo jsem pochopila.“
Odešla z kuchyně a zamířila do ložnice.
Martin přišel za ní asi po dvou minutách. Klára už vytahovala ze skříně cestovní tašku.
„Co děláš?“
„Balu si věci.“
„Kam chceš jít?“
„K mamince.“
„Kláro, přestaň. Táta toho jen moc namluvil.“
„Neřekl nic, co by si nemyslel. Jen to konečně vyslovil nahlas.“
„Je starý. Takový už prostě je.“
Klára se k němu prudce otočila.
„Je mu třiašedesát, Martine. Ne devadesát tři. Dobře ví, co říká.“
„Dobře. Zítra si o tom promluvíme.“
„O čem?“
„Teď jsi jen rozrušená.“
„Ne. Naopak. Dlouho jsem se necítila tak klidná.“
Skládala do tašky svetry. Martin zůstal stát ve dveřích a očividně netušil, co si počít.
„Poslechni… Jdi teď za tátou, omluv se mu a bude po všem.“
Klára znehybněla.
„Cože?“
„Jen řekni, že ses nechala unést.“
Několik vteřin na něj hleděla, jako by ho viděla poprvé.
„Já se mám omluvit?“
„Ty jsi mu také řekla dost věcí.“
„Řekla jsem pravdu.“
„Kláro, je to můj otec.“
„A já jsem tvoje žena.“
„Nenuť mě vybírat mezi vámi.“
„Já tě k ničemu nenutím. Ty už sis vybral sám.“
Martin si přejel dlaní po tváři.
„Proboha… Opravdu kvůli jedné hádce zničíme rodinu?“
Klára zapnula tašku.
„Rodina se nerozpadá kvůli jedné hádce. Rozpadá se pokaždé, když jeden člověk mlčí, zatímco druhý ponižuje jeho nejbližšího.“
Za okny začal studený podzimní déšť.
Klára si oblékla bundu, vzala tašku a vyšla do předsíně.
Václav stále seděl v kuchyni. Ani se za ní neotočil.
„Na shledanou,“ řekla Klára.
„Šťastnou cestu.“
Nic víc.
Žádné „Nedělej hlouposti“.
Žádné „Zůstaň“.
Ani jediné slovo, které by ji zastavilo.
Její matka bydlela na vesnici téměř sto kilometrů od města. Klára dorazila pozdě večer. Autobus ji vysadil u malé zastávky a odtud musela ještě asi deset minut jít pěšky.
Nad zahradami viselo jemné mrholení, pod nohama čvachtalo bláto a ze sousedních dvorů se ozývalo štěkání psů.
Matka otevřela dveře dřív, než Klára stihla podruhé zaklepat.
„Panebože, holčičko, jsi celá promočená.“
„Ahoj, mami.“
Marie se podívala na cestovní tašku, ale na nic se neptala. Jen jí ji vzala z ruky.
„Pojď dál. Uvařila jsem boršč.“
Klára vstoupila do teplé předsíně a najednou se rozplakala.
Ne v bytě.
Ne v autobuse.
Ani ve chvíli, kdy po ní Martin chtěl, aby se šla omluvit jeho otci.
Rozbrečela se až tady, když uviděla maminčiny staré pantofle u prahu, ručník zavěšený u kamen a známou sklenici sušených jablek na parapetu.
„No tak,“ objala ji matka. „Pojď ke mně.“
„Mami… Já už nemohla.“
„Tak už jsi to také neměla dál snášet.“
Dlouho seděly v kuchyni. Marie poslouchala mlčky. Teprve když Klára zopakovala tchánova slova o jejím „místě“, lehce se zamračila.
„A co na to Martin?“
„Řekl, že se mám omluvit.“
Marie těžce vydechla.
„Tak to je ještě horší.“
„Já ho miluju.“
„To vím.“
„Ale nechci se tam vracet.“
„A nikdo tě tam posílat nebude.“
Prvních několik dní Martin volal téměř bez přestání. Klára mu neodpovídala. Potom začaly chodit zprávy.
„Musíme si promluvit.“
„Chybíš mi.“
„Nemůžeš jen tak odjet.“
„Táta už se uklidnil.“