Ten soubor vedla už pět let — od chvíle, kdy si rodina vzala hypotéku. Petr žádnou tabulku neměl. Místo výpočtů používal pojmy jako „zhruba“ a „vždyť přece pracuju“.
Večer se vrátil domů zachmuřený a mlčenlivý, nafouklý jako starý výr. Najedl se, těžce dosedl na pohovku a pustil si fotbal. Lucie počkala, až děti usnou, posadila se vedle něj a položila na konferenční stolek složku.
„Co to je?“ zeptal se, aniž odtrhl oči od obrazovky.
„Účty.“
„Jaké účty?“
„Moje osobní výdaje za poslední tři roky. Přesně jak sis přál. Tvoje matka požadovala, abych si je platila sama — dobře. Všechno jsem spočítala.“
Petr se nejprve podíval na složku, potom na manželku. Nakonec ji otevřel. Uvnitř byly pečlivě seřazené výpisy a konečné částky zvýrazněné fixem.
„Kosmetička,“ začala Lucie klidným, téměř úředním tónem, „šest tisíc korun ročně. Čtyři návštěvy, jen čištění a základní péče. Žádné injekce ani drahé procedury, Petře. Dokonce i krém kupuju v lékárně za dvě stě korun.“
„Fitness stojí čtyři tisíce měsíčně. Je to permanentka do toho stejného centra, kam jsi mě sám poslal, protože jsem se podle tebe po druhém porodu ‚zanedbala‘. Telefon mám za tři sta korun. Nejlevnější tarif.“
„Kreditní karta je skutečně vedená na moje jméno. Jenže platila jsem z ní učebnice pro Elišku, rovnátka pro Jakuba a zimní pneumatiky na tvoje auto.“
„Pamatuješ, jak sis chtěl vzít pneumatiky na splátky? Navrhla jsem, že je zaplatíme rovnou, abychom nepřepláceli úroky. Přesně k tomu moje kreditka sloužila.“
Petr listoval stránkami a beze zvuku pohyboval rty. Lucie přesně věděla, co čekal. Představoval si křik, slzy a hádku, po které by mohl zavolat matce a říct jí: „Měla jsi pravdu, je to hysterka.“ Místo výbuchu však před ním ležela čísla. A s čísly se hádá mnohem obtížněji.
„Poslouchej,“ začal nejistě, „já jsem to takhle vůbec nemyslel.“
„Ale přesně tak jsi to řekl!“ přerušila ho Lucie. „Doslova jsi mi předal to, co ti přikázala tvoje matka. Teď otoč na další stránku.“
Petr obrátil list. Na další tabulce byly uvedeny jeho vlastní výdaje.
„Tvoje auto: palivo, pojištění a servis — přibližně deset tisíc měsíčně. Pronájem garáže další dva tisíce. Páteční posezení s kamarády vychází na čtyři až pět tisíc.“
„Nový telefon, který sis koupil na splátky, aniž ses se mnou poradil, znamená další dva tisíce měsíčně po dobu dvou let. Celková částka už překročila padesát tisíc.“
„A přesto dál přispívám polovinou do rodinného rozpočtu. Ty mě ale nazýváš ženou, která ti visí na krku. Tvoje matka si myslí totéž a ty pak přijdeš do kuchyně, abys mi začal rozdávat příkazy.“
V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Z kuchyně se ozývalo pravidelné kapání vody. Petr složku zavřel, odložil ji stranou a unaveně si promnul obličej.
„Nevěděl jsem, že to všechno sleduješ tak podrobně,“ zamumlal.
„A ty sis snad myslel, že ekonomové dostávají diplom za hezké oči? Petře, náš rozpočet hlídám pět let. Vím dokonce, kolik utratíš za kávu z automatu v kanceláři.“
„Čtyřicet korun dvakrát denně. Za měsíc je to přibližně dva a půl tisíce. Zdá se to jako drobnost, ale já o tom vím. Ty přitom vůbec netušíš, kolik stojí Jakubova rovnátka, protože ses o to nikdy nezajímal. Zato přijdeš domů a oznámíš mi: ‚Maminka řekla.‘“
Petr mlčel. Lucie se na něj dívala a přemýšlela, že přesně takhle někdy manželství končí. Ne kvůli nevěře nebo alkoholu, ale kvůli nekonečným telefonátům s matkou a neschopnosti dospělého muže používat vlastní rozum.
„Co bude teď?“ zeptal se nakonec tiše.
„Teď,“ řekla Lucie a přisunula k němu druhou složku, „změníme celý systém. Od tohoto měsíce budeme mít každý vlastní rozpočet.“
„Společné výdaje rozdělíme napůl a budeme je platit podle skutečných účtů. Já si otevřu samostatný účet pro svůj plat a ty si založíš vlastní. Hypotéku, služby a všechno nutné pro děti budeme dál hradit společně. Se zbytkem peněz si každý naloží sám.“
„Ale to přece není… vůbec rodinné.“
„Rodinné je probírat důležitá rozhodnutí s manželkou, ne nosit domů rozkazy od maminky. Ty sis spletl pojmy. Deset let jsme žili jako rodina, dokud ses nerozhodl ukázat charakter. Teď ti pomáhám udělat to doopravdy. Vezmi pero a podepiš to.“
Petr se na ni dlouze zadíval. V očích se mu mihlo cosi, co připomínalo buď respekt, nebo strach. Lucie neměla potřebu zjišťovat, co z toho to bylo.
„Ty to myslíš vážně?“
„A ty jsi snad žertoval?“
Vzal pero a několikrát ho protočil mezi prsty. Potom si těžce povzdechl a nakonec se podepsal. Lucie obě složky posbírala, vstala a zamířila ke dveřím.
„Lucko,“ zavolal za ní Petr.
Zastavila se a obrátila.
„Co teď řeknu mamince?“
„Řekni jí, že jsi konečně ukázal charakter. Určitě na tebe bude pyšná,“ odpověděla Lucie a odešla.
V noci nemohla dlouho usnout. Dívala se do stropu, zatímco vedle ní uražený Petr hlasitě oddechoval — jako dítě, kterému někdo nečekaně sebral oblíbenou hračku.
Lucie přemýšlela, co vlastně čekala. Že manžel po jediném rozhovoru okamžitě prozře? Že před ní padne na kolena a řekne: „Měla jsi pravdu, odpusť mi“?