— Na můj dům.
Václav přimhouřil oči.
A najednou pochopil úplně všechno.
Telefonát notáři, který Petr nejspíš už uskutečnil.
Rozhovory s Lenkou.
I to, že někdo v duchu dávno stanovil cenu jeho pozemku.
— Odejdi, — řekl tiše.
Pak už se neudržel.
— Dům se ti zachtělo? Celý rok ses tu neukázal! Čekal jsi, až umřu? Ani jednou jsi nepřijel! Ani jednou ses nezeptal, jestli má tvůj otec co jíst! A teď sis vzpomněl na dědictví?
Zvedl ruku a ukázal Petrovi vztyčený prostředník.
— Tohle dostaneš! Ani dům, ani zahradu, ani kousek půdy ode mě nedostaneš. Zajedu k notáři a všechno sepíšu tak, jak se patří.
— Tati, co to povídáš…
— Odkážu to jinému synovi! Tobě ne! A jestli se pak zkusíš soudit, budu tě strašit i po smrti!
Václav se otočil a zamířil k domu.
Na zápraží se zastavil.
Neotočil se, jen dodal:
— A někdy přivez Aničku. Kdysi mi nakreslila obrázek. Ať vidí, že jsem ho schoval.
Potom zavřel dveře.
Ze sklepa vyšel Matěj. Právě tam opravoval starý žebřík.
— Kdo to byl?
Václav hleděl někam za něj, k cestě, nad kterou pomalu klesal prach.
— Nikdo. Cizí člověk se ptal na cestu.
— A ukázal jste mu ji?
— Ukázal, synku. Poradil jsem mu, aby se sem už nevracel.
Matěj se na nic dalšího nevyptával.
Otřel si ruce o kalhoty a kývl směrem k autu.
— Něco jsem vám přivezl. Čtyři sazenice. Jednu jabloň a tři švestky. Podzim je na sázení nejlepší, dokud je zem ještě teplá.
Václav se k němu otočil.
Dlouho nepromluvil.
V krku měl těžký knedlík, který mu nedovolil vyslovit jediné slovo.
— Matěji, — řekl konečně. — Vždyť já už se jejich úrody nedočkám.
— Dočkáte, — odpověděl mladík klidně a vytahoval sazenice z kufru. — Švestka začíná plodit třetím rokem.
Podíval se na dědečka a usmál se.
— A vy ještě budete kopat a kopat.
Pak se vydal pro lopatu.
Václav zůstal ještě chvíli stát uprostřed dvora.
Přejel si rukávem přes oči, jako by mu do nich vletěl prach.
Potom se vydal za ním.