Mluvila klidně a uvolněně, takže se Petr na chvíli zastyděl za své představy. Potom se mu však znovu vybavil přeplněný koš.
Dva páry spodního prádla denně. Den za dnem.
V sobotu dorazil Petr do továrny přesně v osm ráno. Po čtyřech hodinách práce v dílně počkal, až většina zaměstnanců odejde z areálu. Vrátný, kterému všichni říkali pan Michal, Petra dobře znal. Když mu muž oznámil, že si v dílně zapomněl svazek klíčů, nic podezřelého na tom neshledal.
Petr však místo do dílny zamířil rovnou do administrativní budovy. V kapse pracovní bundy měl malé zařízení zakoupené přes internet. Skrytou kameru, která na první pohled vypadala jako obyčejná nabíječka na telefon.
Prázdná chodba obchodního oddělení ho přivítala naprostým tichem a slabým zápachem plastu. Dveře Janiny kanceláře otevřel klíčem od zámku, jehož kopii si nechal vyrobit. Byla to zvláštní ironie: zámky kancelářského nábytku vyráběla jejich vlastní továrna, takže Petr znal všechny jejich mechanismy dokonale.
Janino pracovní místo bylo dokonale uklizené. Vedle monitoru stála fotografie pořízená před pěti lety na jejich dovolené u moře. Na snímku se s Petrem usmívali a vypadali opravdu šťastně.
V krku se mu udělal bolestivý knedlík.
„Promiň mi, Jani,“ zašeptal. „Ale musím znát pravdu.“
Kameru umístil do zásuvky v rohu, nedaleko skříně s dokumenty. Z toho místa bylo dobře vidět na pracovní stoly i na malou pohovku v čekárně. Pomocí aplikace zkontroloval obraz. Byl ostrý. Žádná kontrolka neblikala a zařízení vypadalo, jako by ho tam někdo zapomněl nabíjet.
Když Petr za soumraku odcházel z továrny, připadal si jako podlý člověk. Přesto se jeho pochybnosti na chvíli utišily. Teď už jen čekaly na pondělní ráno.
Pondělí se táhlo nekonečně. Kotoučová pila v dílně vydávala monotónní zvuk, mistr neustále něco bručel a Petr snad každých pět minut kontroloval telefon. Čekal, až začne pracovní doba v obchodním oddělení.
Přesně v devět hodin se na obrazovce objevil první obraz z kamery. Kancelář byla prázdná. O chvíli později vstoupila Jana. Sundala si kabát, přešla k zrcadlu a urovnala si sukni.
Petrovi se rozbušilo srdce. Vypadala tak známě, blízce a draze. Jeho žena.
Asi po deseti minutách se objevil Tomáš. Když procházel kolem Janina stolu, sklonil se k ní a něco jí tiše pošeptal. Jana se usmála.
Petr sevřel prsty tak silně, až mu zbělely klouby.
Kolem jedenácté vstoupil do místnosti Václav. Nějakou dobu spolu probírali pracovní záležitosti a pak se každý vrátil ke svému úkolu. Všechno působilo až urážlivě obyčejně. Petr už začínal věřit, že se mýlí a že časté převlékání má úplně jiné vysvětlení.
Přesně ve třináct hodin, když začala polední přestávka, se však situace změnila.
Nejprve odešel praktikant. Potom opustil kancelář Václav. Uvnitř zůstali pouze Jana a Tomáš.
Jana vstala, přešla ke dveřím a otočila klíčem v zámku.
Petr měl pocit, že se jeho známý svět rozpadá na kusy. Hukot strojů v dílně se proměnil v nesmyslný vzdálený rámus. Odešel na druhou stranu skladu, schoval se za hromadu neopracovaných borových prken a nepřestával sledovat obrazovku.
„Máš všechno připravené?“ ozval se z reproduktoru Tomášův hlas.
„Ano,“ odpověděla Jana napjatě. „Jen se opravdu bojím. Kdyby se Petr dozvěděl…“
„Nic se nedozví. Teď je váš manžel zaměstnaný svými prkny. Neztrácejme čas, máme jen hodinu.“
Tomáš přešel ke skříni, která stála téměř vedle ukryté kamery. Otevřel ji a něco z ní vytáhl.
Petr přestal dýchat.
Nebyla to bunda, náhradní oblečení ani ložní prádlo. Tomáš držel pevný kufřík, podobný speciálním přepravním boxům na zdravotnické vybavení.
Petr přisunul telefon blíž k obličeji a přimhouřil oči, aby lépe viděl. Tomáš odjistil zámky a odklopil víko. Uvnitř, uložené v měkkých přihrádkách, ležely skleněné ampule, několik injekčních stříkaček s dlouhými tenkými jehlami a malé přístroje s drátky připomínajícími elektrody.
„Posaď se,“ řekl Tomáš klidně.
Jeho hlas už nezněl posměšně. Byl věcný, zdrženlivý a profesionální.
„Začneme. Dnes aplikujeme pravou stranu.“
Jana si sedla na pohovku v čekárně. Sundala si sako a zůstala v lehké halence. V tu chvíli se Petrovi zalily oči slzami. Na jejích pažích, kousek nad lokty, byly vidět bledé modřiny.
Celou dobu je pečlivě skrývala pod oblečením s dlouhými rukávy. Petr si v zaslepenosti žárlivostí namlouval, že jde o stopy po náhodných úderech.
„Slyšel jsem, že jsi zase sama přenášela těžké židle,“ řekl Tomáš a vytáhl ampuli. „Proč sis neřekla o pomoc?“
„Byl jsi zaneprázdněný jednáním,“ odpověděla Jana potichu. „Tomáši, prosím, pospěš si. Jestli Petr zjistí, že…“
„Určitě to zjistí, jestli budeš dál házet špinavé věci do společného koše,“ usmál se Tomáš. V jeho hlase však nebyla podrážděnost. „Navrhoval jsem, abys použité vložky vyhazovala tady do zvláštní nádoby. Proč je všechny nosíš domů?“
Jana těžce vydechla. Petr na obrazovce viděl, jak se jí třesou ramena.
„Protože Petr každou sobotu pere,“ zašeptala. „Kdyby koš zůstal prázdný, začal by se vyptávat. A kdyby si všiml skvrn… Bojím se, že by nic nepochopil. Myslel by si, že jsem vážně nemocná, nebo dokonce že umírám. Možná by mě začal litovat. A to nechci.“