Tomáš jí vyhrnul látku u ramene, kousek pod klíční kostí, a otřel kůži vatovým tamponem.
„Pořád jsi mu nic neřekla?“ zeptal se unaveně.
„Nemůžu. Petra znáš. Jakmile zjistí, že se léčím už půl roku a že naše úspory mizí za procedury, okamžitě bude chtít všechno ukončit. Řekne, že můžeme žít i bez dětí, že to přece není to nejdůležitější.“
Jana sklopila oči.
„Jenže pro mě to důležité je, Tomáši. Chci mu porodit dítě. Chci, abychom měli alespoň šanci.“
Petr znehybněl. Nedokázal se pohnout.
Na obrazovce sledoval, jak jehla pronikla pod kůži jeho ženy. Jana zavřela oči bolestí, ale nevydala ani hlásku. Tomáš pomalu vstříkl průhledný lék. Na Janiných rtech se objevil slabý úsměv. Petr ho neviděl už několik měsíců.
Byl to úsměv člověka, který se stále ještě odmítá vzdát naděje.
„Třetí týden stimulace,“ řekl Tomáš, když použitou stříkačku odložil do uzavíratelné nádoby. „Výsledky vypadají dobře. Lékař říkal, že při takovém průběhu by mohl být přenos možný po dvou cyklech. Jano, Petr je normální člověk. Ale jestli před ním budeš dál tajit, že tě léčí gynekolog-endokrinolog a že si během oběda pícháš injekce, protože nestíháš jezdit na kliniku, pochopí si to po svém.“
„Pak to pochopí,“ zašeptala Jana a stáhla si rukáv. „Až mu řeknu, že jsem těhotná, všechno mu vysvětlím. Teď má obrovskou hotelovou zakázku a v dílně je jeden spěch za druhým. Nechci ho zatěžovat svými problémy.“
„Problémy?“ přerušil ji Tomáš. „Tomu říkáš boj za vlastní štěstí? S Petrem jste spolu deset let. Tohle musíte zvládnout společně.“
Jana vstala z pohovky, urovnala si sukni a přešla k zrcadlu. Odhrnula si neposlušný pramen vlasů a pohlédla na nástěnné hodiny.
„Je pět minut do konce přestávky,“ řekla. „Teď si vezmu náhradní halenku a tuhle, na které je ještě krev, dám do sáčku. A Tomáši… děkuju. Za pomoc. A za to, že jsi nikomu nic neřekl.“
„Jsme přátelé,“ odpověděl klidně a uložil zdravotnický kufřík zpět do skříně. „I když myslím, že Václav už všechno pochopil. Jen se do toho neplete. Jeho dcera také mohla otěhotnět až díky umělému oplodnění, takže tomu rozumí.“
Petr seděl mezi hromadami borových prken. Slzy mu stékaly po tvářích a mísily se s jemným dřevěným prachem.
Skvrny na prádle. Dva páry denně. Byl přesvědčený o nevěře, zatímco jeho žena se před zákrokem jen převlékala, aby doma nebyla cítit léky a nemocnicí. Některé kousky se pokoušela vyprat přímo v kanceláři, ale i tak na spodním prádle zůstávaly stopy. Po hormonálních injekcích se občas objevilo slabé krvácení, o kterém se styděla manželovi říct.
Jana skrývala modřiny, bolest i naději, protože se bála, že její Petr se zlatýma rukama začne okamžitě panikařit, vzdá se všeho a bude po ní chtít, aby se kvůli svému zdraví vzdala snu o dítěti.
Petr se znovu podíval na displej. Jana stála u svého stolu a v ruce držela náhradní bavlněné kalhotky, které si oblékala po injekcích, aby nezašpinila drahé krajkové prádlo. Opatrně je vložila do plastového sáčku a schovala do kabelky.
Petr vypnul přenos a zasunul telefon do kapsy. Nikdy předtím se necítil tak uboze a bezvýznamně.
Vyšel z dílny a zamířil ke vchodu, ale těsně před odchodem se náhle zastavil. Otočil se a vrátil se do administrativní budovy.
Ve druhém patře zaklepal na dveře obchodního oddělení a téměř okamžitě vstoupil, aniž čekal na svolení. Jana seděla u počítače, zatímco Tomáš stál u svého stolu s otevřenou složkou.
Jakmile Jana uviděla manžela, okamžitě zbledla.
„Petře?“ zašeptala zmateně. „Ty máš být v dílně…“
Petr k ní přešel, pevně ji objal a přitiskl k sobě. Jana překvapeně tiše vykřikla. On jí zašeptal přímo do vlasů:
„Odpusť mi. Prosím, odpusť mi, já hlupák. Všechno jsem zjistil. Všechno jsem viděl.“
Jana mu v náručí ztuhla. Potom se opatrně odtáhla a zadívala se mu přímo do očí. V jejím pohledu se mísil strach s nepatrnou nadějí.
„Co přesně jsi…“ začala.
„Vím o injekcích,“ přerušil ji Petr a jen stěží zadržoval slzy. „Vím, co děláš během polední přestávky. Vím, že ses bála mi to říct. Jani, já… nainstaloval jsem kameru. Myslel jsem, že mě podvádíš a scházíš se s někým jiným.“
Jana na něj dlouho hleděla vytřeštěnýma očima. Pak pomalu obrátila pohled k zásuvce, kde bylo zařízení ukryté. Nervózně se zasmála a setřela si slzy, které jí vytryskly.
„Ježíši, ty jsi ale idiot,“ zašeptala. „Mohl ses mě jednoduše zeptat.“
„Bál jsem se,“ přiznal Petr upřímně. „Bál jsem se slyšet pravdu, která by zničila naši rodinu. Jenže skutečnost je úplně jiná.“
Zmlkl. Tomáš mezitím vzal ze skříně zdravotnický kufřík, krátce Petrovi kývl a bez dalšího slova odešel z kanceláře. Nechal manžele o samotě.
„Jani,“ řekl Petr a klekl si před ni. Vzal její dlaně do svých. „Proč jsi mlčela? Proč jsi mi neřekla, že se snažíš otěhotnět? Proč jsi tím vším procházela úplně sama? Já bych to pochopil.“
Jana sklonila hlavu. Slzy jí stékaly po tvářích jedna za druhou.
„Protože by ses začal okamžitě trápit,“ odpověděla. „Přestal bys pořádně jíst, spát i pracovat. Odvezl bys mě k nejlepším lékařům, prodal byt a dal poslední peníze klinikám. A co kdyby to nevyšlo? Nechtěla jsem vidět tvoje zklamání. Chtěla jsem za tebou přijít až ve chvíli, kdy budu mít jistotu, že ti můžu říct dobrou zprávu.“
Petr zvedl její ruce ke rtům a opatrně políbil modřiny na předloktích.
„Od dneška už tím nikdy nebudeš procházet sama,“ řekl rozhodně. „Jestli chceš v léčbě pokračovat, budeme se léčit spolu. Jestli se budeš muset převlékat, koupím ti třeba sto náhradních souprav a budu prát každý den.“
Odmlčel se a sevřel její prsty.
„A pamatuj si, Jani: nezáleží na tom, jestli se nám to podaří, nebo ne. Pro mě už teď znamenáš všechno. Jsi moje rodina. Celý můj život.“
Jana to nevydržela. Propukla v pláč a zabořila tvář do jeho ramene. Petr ji pomalu hladil po vlasech a cítil, jak se její tělo chvěje. Po mnoha měsících se v jeho duši poprvé rozhostil skutečný klid.
O týden později Petr sám požádal Tomáše, aby mu celý postup podrobně vysvětlil. Potom se objednal ke specialistovi na reprodukční medicínu a podstoupil potřebná vyšetření, aniž by o tom Janě předem řekl.
Tentokrát chtěl být připravený. Toužil být její oporou, ne dalším zdrojem obav.
O tři měsíce později mu Jana podala těhotenský test se dvěma čárkami. Petr na něj dlouho mlčky hleděl. Pak svou ženu jednoduše objal a tiše řekl:
„Já jsem to věděl. Vždycky jsem věděl, že to spolu zvládneme.“
Od té doby se skvrnami na prádle zabýval téměř každý den. Tentokrát však v tom zvyku nebylo ani podezření, ani žárlivost, ani strach. Zůstala jen láska — nekonečná, kdysi slepá, ale nakonec schopná uvidět pravdu.