Kávové filtry ležely úplně nahoře ve skříňce, ale Klára pokaždé požádala Martina, aby jí je sundal, když procházela naší kuchyní zabalená jen v ručníku. Říkala tomu „zkouška“, i když jsem ji už několikrát prosila, aby s tím přestala. A pak, jedné neděle, Martin položil hrnek na stůl, odemkl telefon a ukázal jí, proč od toho dne raději vždycky odcházel z místnosti.
Jednoho rána, poté co jsem Kláru znovu požádala, aby už do naší kuchyně nechodila jen v ručníku, se objevila nahoře u schodů a požádala mého manžela, aby jí podal kávové filtry.
Martin se podíval na skříňku.
Potom na Kláru.
Nakonec si vzal svůj hrnek a beze slova z kuchyně odešel.
Klára ho sledovala pohledem.
„Co s ním vlastně je?“
Zavřela jsem dvířka skříňky, která nechala otevřená.
„Problémem je u něj ty.“
Rozesmála se.
A právě v tu chvíli mi definitivně došla trpělivost.
„Co s ním vlastně je?“
***
Před dvěma týdny se Klára objevila u našich dveří se dvěma kufry, dvěma sty osmdesáti sedmi dolary na účtu a zaschlými stopami řasenky pod očima.
Její přítel Petr, se kterým žila šest let, jí řekl, aby se odstěhovala z jejich společného bytu.
Ani na okamžik jsem se jí nezeptala, jestli má dost peněz na hotel.
Prostě stála u našich dveří a já vzala jeden kufr, zatímco Martin popadl druhý.
„Zůstaň u nás, než se zase postavíš na nohy,“ řekla jsem jí.
Martin souhlasil ještě dřív, než jsem větu dokončila.
První týden byla Klára téměř dokonalým hostem.
Pak se objevil ručník.
Poprvé jsem si namlouvala, že jen zapomněla, že Martin už je dole.
Po druhé jsem si ji odvedla stranou.
„Mohla by sis prosím před cestou dolů obléct župan? Martin bývá po ránu v kuchyni.“
Klára překvapeně zamrkala.
„Je to tvůj manžel, Aleno, ne patnáctiletý kluk.“
„To vím.“
„Tak v čem je problém?“
„Mně je to nepříjemné.“
Podívala se na mě, jako bych jí právě položila nesmírně složitou hádanku. Potom pokrčila rameny.
„Dobře.“
Následující ráno se však znovu objevila jen v ručníku.
„Mně je to nepříjemné,“ zopakovala jsem.
***
Martin byl teď nahoře a Klára si klidně míchala cukr do kávy, jako by se před několika minutami vůbec nic nestalo.
„Prosila jsem tě, abys to nedělala,“ řekla jsem ostře.
Opřela se bokem o pracovní desku.
„A já pořád nechápu, proč ti to tolik vadí.“
„Nemusíš tomu rozumět.“
„Opravdu se cítíš ohrožená jen proto, že chodím po domě v ručníku?“
„Ne.“
„Protože jestli Martinovi věříš…“
„Kláro…“
Napila se kávy.
„Jen říkám, že to vypadá spíš jako problém s tvým manželem než jako problém s ručníkem.“
„Ne. Problém je v tom, že ignoruješ moji žádost.“
„Pořád mi to připadá jako problém s manželem.“
Usmála se.
Ten úsměv se mi vůbec nelíbil.
„Víš co? Ber to jako zkoušku.“
Zírala jsem na ni.
„Jako co?“
„Jako zkoušku.“
Položila hrnek na stůl.
„Kdyby Martin podlehl pokušení jen proto, že kolem něj prošla jiná žena v ručníku, nebylo by pro tebe lepší zjistit to hned?“
Na několik vteřin jsem si byla jistá, že jsem se přeslechla.
„Ty se ho úmyslně snažíš svést?“
„Ne,“ odpověděla, jako bych řekla něco naprosto absurdního. „Jen zjišťuju, jestli se svést nechá.“
„Rozdíl mezi tím není tak velký, jak si myslíš.“
„Jestli to nezvládne, je to jeho problém.“
Zkřížila jsem ruce na prsou.
„A když tě vlastní sestra požádá, abys něco v jejím domě nedělala?“
Klára protočila oči.
„Děláš z toho obrovské drama.“
„Ber to jako zkoušku,“ zopakovala.
***
Ještě ten večer jsem všechno řekla Martinovi.
Právě skládal nádobí do myčky. Několik okamžiků bylo slyšet jen cinkání talířů, které jeden po druhém ukládal do kovového koše.
Nakonec se zeptal:
„Opravdu použila slovo ,zkouška‘?“
„Dvakrát.“
Martin zasunul spodní koš do myčky.
„Nebudu se do toho míchat.“
„Proč?“
„Je to tvoje sestra.“
V tu chvíli mi to připadalo rozumné.
O tři dny později jsem pochopila, jakou chybu udělal.
„Je to tvoje sestra.“
***
V neděli ráno jsem si mazala máslo na toast, když jsem uslyšela Kláru scházet po schodech.
Martin seděl u stolu s hrnkem kávy.
Klára se objevila ve dveřích.
Stejný ručník.
Stejné bosé nohy.
Stejný naprostý nezájem o to, že jsem ji opakovaně žádala, aby to nedělala.
Odložila jsem nůž.
„Kláro…“
Martin se dotkl mé ruky.
„Počkej.“
Podívala jsem se na něj.
Vstal a odnesl hrnek k pracovní desce.
„Tentokrát odpovím já.“
Klára se usmála.
„No konečně.“
Martin se opřel o kuchyňskou linku.
„Celý týden tomu říkáš zkouška, viď?“
„Přesně tak.“
„Výborně.“
Vytáhl telefon.
„Gratuluju, Kláro. Prošla jsi.“
Klára se nejdřív podívala na něj a pak na displej.
„Čím jsem prošla?“
„Mou zkouškou.“
„Jakou zkouškou?“
Martin telefon odemkl a položil ho mezi ně na linku.
„Zkouškou, jestli dokážeš bydlet s ostatními lidmi.“
Klára sklopila oči k obrazovce. Pak telefon prudce popadla.
Z místa, kde jsem stála, jsem na displej neviděla.
Kláře během okamžiku zrudl obličej od krku až po uši.
„Co to má být?“
„Tři pokoje k pronájmu,“ odpověděl Martin klidně. „Všechny nejvýš dvacet minut odsud.“
Přejížděla prstem po obrazovce.
„Martine, tohle nemůžeš udělat!“
„Našel jsem tři nabídky.“
„Ty jsi mi hledal byt?“
„Pokoje.“