„Nemůžete mě vyhodit!“ vyhrkla.
„Já tě nevyhazuju.“
Klára se prudce otočila ke mně.
„Aleno, ty opravdu dovolíš, aby mě tvůj manžel vyhazoval z tvého domu?“
„Martin tě nevyhazuje,“ odpověděla jsem. „Ale něco, co je dočasné, musí jednou skončit.“
„To všechno je kvůli ručníku?“
„Dočasné bydlení musí mít nějaký časový rámec.“
Sundala jsem toast z pánve, než se úplně připálil.
„Požádala jsem tě, abys něco v mém domě nedělala, a ty sis usmyslela, že ti nejdřív musím dokázat, že k tomu mám dost dobrý důvod.“
Klára si ručník pevněji přitáhla k tělu.
„Takže mě trestáš?“
„Kdybych tě opravdu chtěla trestat, nechala bych tě dál jíst Martinovy cereálie. Kupuje ty nejhorší.“
Martin na mě ukázal prstem.
„To nebylo nutné.“
Klára se ani neusmála.
„Mám zlomené srdce, Aleno. Nemám peníze. Ještě jsem si ani nenašla práci.“
„Já vím.“
„Nemám peníze.“
„A přesto mi dáváš lhůtu?“
„Navrhuju plán.“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Velký.“
Podívala se na Martina.
„A ty se celý týden chováš, jako bych byla nějaký predátor.“
Martin zvedl hrnek.
„Ne.“
„Ty pokaždé odcházíš, když vejdu do místnosti.“
„Poprvé jsem odešel, protože mi ta situace byla nepříjemná,“ přiznal. „Ale poté, co tě Alena požádala, abys s tím přestala, jsem začal odcházet proto, že už jsem se toho nechtěl účastnit.“
„Účastnit čeho?“
„Toho experimentu, kterým ses rozhodla mě použít. Celou dobu ses ze mě snažila udělat postavu ve sporu mezi tebou a mojí ženou.“
Poprvé za celý týden Klára nenašla rychlou odpověď.
Po chvíli se obrátila ke mně.
„Donutila jsi ho, aby to řekl.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ani jsem nevěděla, že ti hledá pokoje.“
Martin se na mě podíval.
„Asi jsem ti to měl říct.“
„Ano.“
„Myslel jsem, že nemíchat se do toho znamená jednoduše říct: ,Je to tvoje sestra.‘“ Palcem přejel po uchu hrnku. „Ve skutečnosti jsem tě nechal samotnou bránit hranici, která se týkala nás obou.“
Podívala jsem se na něj. Takové přiznání jsem nečekala.
Klára se nedůvěřivě zasmála.
„Skvělé. Seminář o zdravém manželství skončil? Teď už se můžu jít obléct?“
„Prosím,“ odpověděla jsem.
Otočila se ke schodům.
„A ještě něco, Kláro.“
Zastavila se.
„Jeden z těch pokojů je volný okamžitě. Žena, která ho pronajímá, ti ho může ukázat dnes odpoledne.“
Klára se prudce otočila.
„Ty jsi mi dokonce domluvila prohlídku?“
„Jen jsem našel inzerát,“ řekl Martin.
Vzala jsem mu telefon a podívala se na obrazovku.
Světlá ložnice v patře.
Společná kuchyň.
Malý dvůr.
Nic luxusního.
Ale ani nic hrozného.
Obyčejný pokoj.
Podala jsem telefon Kláře.
„Pojedeme se na něj podívat.“
„Já se tam stěhovat nebudu.“
„Tak se nestěhuj. Ale podívat se pojedeme.“
Zamračila se.
„Nemůžeš mě nutit.“
„Máš pravdu.“ Položila jsem telefon zpátky na linku. „Ale jestli chceš zůstat u nás, dokud se nerozhodneš, co bude dál, musím vidět, že podnikáš alespoň nějaké kroky.“
Klára se na mě dlouho dívala.
Pak se prudce otočila a odešla nahoru.
O chvíli později se ozvalo bouchnutí dveří.
Martin se napil kávy.
„Podle mě to nedopadlo tak špatně.“
Podívala jsem se na něj.
„Ani slovo.“
„Rozumím.“
***
O dvacet minut později Klára sešla dolů v džínách a mikině. Z našeho šatníku si navíc vzala ten nejohyzdnější starý župan a přehodila si ho přes ruku.
„Ani slovo.“
Když procházela kolem, hodila ho na židli.
„Teď jsi spokojená?“
Podívala jsem se na župan.
„Naprosto.“
Pokoj pronajímala žena jménem Renáta. Byla přibližně stejně stará jako Klára a tři dny v týdnu pracovala z domova.
Dům byl malý, ale čistý.
Klára si ložnici prohlédla dvakrát. Podruhé otevřela skříň a zůstala před ní stát o něco déle, než bylo nutné.
Renáta nám ukázala kuchyň.
„Je mi jedno, jestli vaříš pozdě večer,“ vysvětlila. „Jen po sobě uklízej. Ve všední dny se po jedenácté snažíme být potichu. Papírové potřeby kupujeme napůl.“
Klára přikývla.
„A máš nějaké požadavky na člověka, se kterým bydlíš?“ zeptala se Renáta.
Klára takovou otázku očividně nečekala.
„Já?“
„Ano. Je něco, co tě obzvlášť vytáčí?“
Klára znejistěla. Chvíli přemýšlela.
„Neber si moje oblečení bez dovolení.“
„Dobře.“
Renáta se vydala směrem k prádelně. Klára zůstala stát na místě.
„A to je všechno?“
Renáta se otočila.
„Co?“
„Neber si moje oblečení bez dovolení.“
„Nechceš vědět proč?“
„Je to tvoje oblečení.“
Renáta pokrčila rameny.
„To mi připadá jako celkem rozumná žádost.“
A pokračovala dál.
Klára zůstala stát a dívala se na zavřená dvířka skříně.
Poprvé za celý týden někdo uslyšel hranici, kterou stanovila, a jednoduše odpověděl: „Dobře.“
***
Cestou domů seděla Klára vedle mě. Inzerát na pokoj měla pořád otevřený v telefonu.
Martin s námi nejel.
Tak jsem to rozhodla.
Tenhle rozhovor měl proběhnout jen mezi námi dvěma.
Urazily jsme už polovinu cesty, než jsem položila otázku, kterou jsem celou dobu odkládala.
„Proč jsi tak potřebovala, aby Martin v té tvé zkoušce selhal?“
Klára dál sledovala silnici před námi.
„Nepotřebovala jsem to.“
„Tak proč ti moje prosba nestačila, abys přestala?“
Zamkla telefon. Několik ulic jsme projížděly mlčky.
Potom tiše řekla:
„Protože mi Petr nebyl nevěrný.“
Rychle jsem se na ni podívala.