Karolína ucítila, jak v ní něco ochladlo.
Ne vzplanulo.
Ochladlo.
„Rozhodl ses, že to zvládnu, aniž by ses mě zeptal?“
„Proč to zase tak hrotíš?“
O čtyřicet minut později už byli chlapci v bytě.
Ivana odjela s příslibem, že se vrátí do jedné.
První pracovní videohovor Karolína přežila jen zázrakem.
Při druhém vtrhl Matěj do pokoje s plastovou pistolí a vykřikl:
„Prásk! Jsi mrtvá!“
Klient na obrazovce ztichl.
Karolína zrudla.
„Omlouvám se.“
Vypnula mikrofon, odvedla chlapce z místnosti a zavřela dveře.
Za sedm minut se ozvala ohlušující rána.
V chodbě ležel rozbitý svatební obraz.
Ondřej plakal.
Matěj stál bledý jako stěna.
Karolína posbírala střepy a vrátila se k počítači.
Klientův výraz byl chladný.
„Možná bychom prezentaci měli přesunout na den, kdy pro vás bude jednodušší pracovat.“
Tahle věta bolela víc než křik.
Ve tři hodiny Ivana stále nebyla doma.
Ve čtyři šla Karolína vynést odpadky a u výtahu potkala sousedku Věru Novotnou.
„Ach, Karolíno, zase hlídáte synovce?“
„Ano.“
„Dnes jsem ale viděla jejich maminku.“
Karolína zpozorněla.
„Kde?“
„V galerii, v kavárně ve druhém patře. Seděla tam s nějakou ženou. Smály se.“
„Možná jste si ji spletla.“
„Ještě nejsem tak stará.“
Když se Karolína vrátila domů, otevřela sociální sítě.
První fotografie, která se jí zobrazila, ji přiměla znehybnět.
Ivana seděla u stolku před obrovským dezertem. Po obou stranách měla dvě kamarádky.
Pod fotografií stálo:
„I maminky si potřebují odpočinout!“
Příspěvek byl zveřejněn před čtyřiceti minutami.
Karolína nevolala.
Fotografii si uložila.
A poprvé po dlouhé době se rozhodla, že za něčí chování nebude hledat omluvy.
V šest hodin se Ivana konečně objevila.
„Byla to úplná katastrofa!“ začala už mezi dveřmi. „Taková fronta, zubař měl zpoždění…“
Karolína jí podala telefon.
Ivana se na snímek podívala.
Zmlkla.
„No dobře,“ řekla nakonec. „Potom jsem se potkala s holkami. A co má být?“
„Řekla jsi, že jdeš k zubaři.“
„Taky jsem u zubaře byla.“
„Na té fotografii sedíš v kavárně právě v době, kdy jsem kvůli tvým dětem musela přesunout pracovní prezentaci.“
Ivana obrátila oči v sloup.
„Proboha, Karolíno. Ty děti nemáš, takže nechápeš, jak moc si někdy člověk potřebuje jen vydechnout.“
Ta slova nebyla náhodná.
Ivana dobře věděla, že se Karolína s Petrem před několika lety dlouho pokoušeli mít dítě, ale nepodařilo se jim to.
Karolínu to zabolelo.
Tentokrát však nedovolila, aby se bolest změnila v pocit viny.
„Chtít si odpočinout je naprosto v pořádku,“ odpověděla tiše. „Ale lhát člověku, kterému odložíš své děti, v pořádku není.“
V tu chvíli dorazil Petr.
Když se dozvěděl, co se stalo, zamračil se.
„Ivano, proč jsi jí lhala?“
„No jasně, už to začíná! Takže teď jsi také na její straně?“
„Kvůli tobě málem přišla o klienta.“
Ivana se na bratra podívala, jako by před sebou poprvé viděla úplně cizího člověka.
„To myslíš vážně?“
Také Karolína překvapeně zvedla oči.
Petr se poprvé alespoň pokusil své sestře odporovat.
Vtom zazvonil telefon.
Volala jeho matka.
Božena přijela o půl hodiny později.
V jedné ruce nesla dort.
V druhé tři obrovské krabice.
„Kde mám své chlapečky?“
„Ivana už si pro ně přijela,“ odpověděl Petr.
„To je škoda! Přinesla jsem jim hračky.“
Položila krabice vedle pohovky.
„Nechám je tady. Kluci jsou u vás stejně pořád.“
Karolína se na krabice podívala.
„Proč tady?“
Tchyně se zatvářila, jako by nerozuměla otázce.
„A kde jinde?“
„Třeba u Ivany doma.“
„Ta tam nemá místo.“
„Tak u vás.“
Božena sevřela rty.
„Já mám vysoký tlak.“
„A já práci.“
„Práci!“ odfrkla si. „Vždyť jen sedíš u počítače.“
Karolína se pousmála.
Teď do sebe všechno zapadlo.
Ivana si myslela, že Karolína je stejně pořád doma.
Božena považovala práci u počítače za něco, co se nepočítá.
Petr měl za to, že je jednodušší souhlasit než se hádat.
A jen Karolína měla neustále brát ohled na přání úplně všech.
„Boženo,“ řekla klidně, „odvezte ty hračky.“
„Cože?“
„Nebudou tady uložené.“
Petr napjal ramena.
„Kájo…“
„Ne. Už dost.“
Tchyně zbledla.
„Jsou to děti naší rodiny!“
„Ano.“
„Tak v čem je problém?“
Karolína se podívala nejprve na ni a potom na manžela.
„Problém je v tom, že je to také můj domov. A poslední dobou se všichni chováte, jako bych v něm vůbec nebyla.“
„To jsou nesmysly!“
„Opravdu? Ivana rozhoduje, kdy sem přiveze děti. Petr souhlasí, aniž by se mě zeptal. Vy rozhodujete, kde budou jejich věci. A já se pak mám usmívat, protože jsme přece rodina.“
Božena se otočila k synovi.
„Petře, dovolíš své ženě, aby se mnou takhle mluvila?“
Karolína čekala.
Byla to přesně ta chvíle, na kterou tolikrát myslela.
Petr však znovu sklopil oči.
„Mami, nehádejme se.“
A právě tehdy Karolína pochopila, že se nic nezmění, dokud nepřestane čekat, až jí někdo dovolí mít vlastní hranice.
Pozdě večer přišla Petrovi zpráva.
„Zítra ráno ti přivezu kluky na dva dny. Nutně musím na služební cestu.“
Karolína si ji přečetla.
„Ty jsi souhlasil?“
„Ještě jsem neodpověděl.“
„Dobře.“
„A co jí mám napsat?“
„Že nemůžeš.“
„A co když to opravdu potřebuje?“
„Pak si vezmi volno a strav s nimi dva dny ty.“