Petr se překvapeně zamračil.
„Já?“
„Ty.“
„Ale mám práci.“
Karolína se mu podívala přímo do očí.
„Přesně.“
Neodpověděl.
Ráno už Petr odjel, když se ozval zvonek.
Na chodbě stála Ivana.
Vedle ní oba chlapci.
U nohou měli dva batohy a malý kufr.
„Ahoj!“ pronesla Ivana vesele. „Budu hned pryč. Taxi už čeká.“
Karolína zůstala stát ve dveřích.
„Ivano, děti tu nezůstanou.“
Úsměv z Ivanina obličeje zmizel.
„Jak to myslíš?“
„Myslím to přesně tak.“
„Ale já psala Petrovi!“
„Napsat někomu neznamená domluvit se s ním.“
„Vlak mi jede za hodinu a půl!“
„Pak budeš muset najít jiné řešení.“
„Karolíno, zbláznila ses?“
„Ne.“
„Jsou to Petrovy děti v rodině!“
„Tak zavolej Petrovi.“
„On pracuje!“
Karolína mlčela.
Ivana sama uslyšela, jak absurdně její věta zní.
„Ty přece máš pružnou pracovní dobu…“
„Nemám.“
„Máma nemůže!“
„Najmi si chůvu.“
„Víš, kolik to stojí?“
„Vím.“
„Ty mi to děláš schválně!“
„Ne. Jen už za tebe odmítám všechno napravovat.“
Ivana se podívala na chlapce a potom znovu na Karolínu.
Tehdy vytáhla zbraň, kterou si nejspíš schovávala předem.
„Ty mi jen závidíš. Já mám dvě děti a ty nemáš ani jedno.“
Na chodbě zavládlo ticho.
Matěj sklopil hlavu.
Dokonce i on pochopil, že jeho matka řekla něco ošklivého.
Karolínu sevřelo u srdce.
Hlas však udržela klidný.
„Takové věci neříkej před dětmi.“
Ivana si odfrkla.
„Pravda bolí, viď?“
„Ne. Jen teď konečně chápu, proč už nechci být člověkem, který je ti vždycky k dispozici.“
Ivana se chopila madla kufru.
„Tak je tu nechám a odejdu.“
„Nenecháš.“
„A co uděláš?“
„Zavolám Petrovi. Potom tvé matce. A jestli opravdu odejdeš, oznámím, že jsi děti nechala bez souhlasu dospělých, kteří se o ně zavázali postarat.“
Ivana na ni několik vteřin hleděla.
Pak rozzlobeně vydechla.
„Tak si tu ve své pevnosti žijte sami!“
Otočila se.
Ondřej se náhle obrátil ke Karolíně.
„Teto Karolíno, zlobíš se na nás?“
Ta otázka byla nejtěžší ze všeho, co toho rána zaznělo.
Karolína si před ním klekla.
„Na vás nikdy. Vy za nic nemůžete.“
Chlapec přikývl.
Ivana ho zatahala za ruku.
„Pojď.“
Dveře se zavřely.
Karolína se opřela zády o stěnu.
Ruce se jí třásly.
Necítila vítězství.
Jen úlevu smíšenou s obavou.
Dobře věděla, že večer přijde pokračování.
Petr se vrátil rozzlobený.
„Co jsi to udělala?!“
„Dobrý večer.“
„Máma mi volá už půl dne! Ivana brečí! Kvůli tobě zrušila cestu!“
„To je mi líto.“
„Karolíno!“
Zaklapla notebook.
„Nekřič na mě.“
Petr zmlkl.
„Dostala jsi mou sestru do strašné situace.“
„Ne. Do té situace se dostala sama.“
„Mohla jsi jí jednou pomoct!“
Karolína se zasmála.
Nebyl to veselý smích.
„Jednou?“
Petr se zarazil.
„Za poslední dva měsíce byly její děti u nás jedenáctkrát. Pětkrát jsem kvůli nim zrušila vlastní plány. Dvakrát jsem přesunula práci. Jednou jsem zaplatila nový koberec po rozlité barvě. A kolikrát jsi s nimi zůstal sám ty?“
Petr mlčel.
„Přesně.“
„Ale je to moje rodina.“
„A já jsem kdo?“
Petr k ní zvedl oči.
Karolína vstala.
„Už ti nezakazuju sestře pomáhat. Chceš jí pomáhat? Pomáhej. Jeď k ní. Vezmi si volno. Zruš své plány. Buď s dětmi u své matky. Zaplať chůvu. Dělej, co uznáš za vhodné.“
Na chvíli se odmlčela.
„Ale už nesmíš svou laskavost platit mým časem.“
Petr si pomalu sedl na pohovku.
„Nikdy jsem se na to takhle nedíval.“
„Protože pro tebe bylo pohodlnější se nedívat.“
Její slova zasáhla přesně.
Petr si přejel dlaní po tváři.
„Já se jen nechtěl hádat s mámou a Ivanou.“
„Tak ses hádal se mnou.“
„Nechtěl jsem.“
„Ale dělal jsi to.“
Petr dlouho mlčel.
Potom řekl:
„A co když se na mě urazí?“
Karolínin výraz poprvé trochu změkl.
„Pak možná zjistíš, jestli tě měly rády kvůli tobě, nebo kvůli tomu, že jsi vždycky říkal ano.“
Petr k ní vzhlédl.
A v tu chvíli se v jeho tváři něco změnilo.
Jako by konečně pochopil, že jednoduchá odpověď může mít mnohem složitější následky, než si kdy připouštěl.
Následující den Petr sestře sám zavolal.
Karolína ten rozhovor neposlouchala.
Jeho hlas však doléhal z kuchyně až do obýváku.
„Ne, Ivano.“
Pauza.
„Protože se nejdřív musím zeptat Karolíny.“
Další ticho.
„Ne, ona mě k tomu nenutí.“
Ivanin hlas byl v telefonu tak hlasitý, že jednotlivá slova pronikala i do pokoje.
„Podpantoflák…“
„To stačí.“
Pauza.
„A mámu do toho nezatahuj.“
Karolína zůstala stát s hrnkem v ruce.
„Jestli opravdu potřebuješ pomoct, zavolej předem. Když budu mít čas, pomůžu ti. Ale žádné ‚už jedu‘ bez domluvy.“
Petr hovor ukončil a vešel do kuchyně.
„Myslím, že už nemám sestru.“
„Máš.“
„Jak to víš?“
„Protože skuteční příbuzní přežijí i první odmítnutí.“
Petr se nepatrně usmál.
Skutečná zkouška však přišla o týden později.
V sobotu ráno se znovu ozval zvonek.
Na prahu stála Ivana s oběma chlapci.
Bez jediného předchozího upozornění.
„Potřebuju je jen na tři hodiny,“ řekla, aniž by pozdravila.
Karolína se nadechla.
Petr ji však zarazil gestem.
Vyšel do předsíně a postavil se přímo do dveří.
„Ne, Ivano.“
Sestra zůstala stát.
„Cože?“
„Dnes ne.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„Ale kluci už jsou tady!“
„Vidím.“
„A co mám jako dělat?!“
„To, co dělají dospělí. Vyřešit svůj problém.“