Ale v jedné věci jsem měla naprostou jistotu.
Už nikdy nebudu stát za dveřmi v chodbě a čekat, až jiní lidé rozhodnou, jak má vypadat můj život. Ať se stane cokoli, budu rozhodovat také já. Nebo přinejmenším budu sedět u stolu a účastnit se rozhovoru, místo abych se o vlastním osudu dozvídala náhodou přes škvíru ve dveřích.
Sofie mi dál nadšeně vyprávěla o plastelínovém pejskovi, kterému konečně přilepila dlouhý ocas. Hladila jsem ji po vlasech a náhle si vzpomněla na babičku. Na její malý byt, kde to vždycky vonělo po koláčích a kapkách na srdce. Na muškáty na parapetu. Na staré zrcadlo na stěně — stejné, které teď viselo v mé předsíni.
Babička prožila život tiše a nenápadně. Nikdy se nehádala, na nikoho nekřičela a většinou ustupovala. Přesto mi po sobě zanechala mnohem víc než jen několik pokojů.
Zanechala mi půdu pod nohama.
Pevnou zem, na které člověk může stát, když se mu někdo pokouší namluvit, kdo je, co mu patří a co si zaslouží.
Děkuji ti, babičko, pomyslela jsem si. Netušila jsi, jak moc se mi to jednou bude hodit.
Venku se úplně setmělo. Z kuchyně ke mně doléhaly tlumené hlasy Jakuba a Boženy — už zdaleka ne tak sebejisté jako dřív. Byla v nich slyšet nervozita, zmatek a spěch.
Já seděla vedle své dcery na gauči, v bytě, jehož podstatná část podle všeho patřila právě mně, a poprvé po velmi dlouhé době jsem se necítila jako ta tichá žena, kterou lze odstrčit stranou.
Cítila jsem klid.
A najednou jsem pochopila, jak obrovský rozdíl mezi těmito dvěma stavy je.
Nevěděla jsem, co přinese zítřek. Ať už však bude jakýkoli, tentokrát ho nepřivítám za dveřmi v chodbě.