„Raději budu mezi dětmi a vnoučaty než sama sedět v prázdném bytě a povídat si s televizí.“
David posílal Valerii občas pohlednici k narozeninám.
Bez podpisu.
Dívka je ukládala do malé krabičky a téměř nikdy je neotvírala.
Jednou krabičku podala Vítkovi.
„Tati, vezmi si ji. V dílně se bude hodit.“
Bývalá tchyně už v té době nežila.
Zemřela před několika lety.
Poslední období života strávila téměř sama. Dcery jejích známých, které se kdysi snažila Davidovi dohazovat, ji kupodivu nezvaly k sobě.
Na pohřbu lidé opatrně říkali:
„Nebyla to jednoduchá žena.“
Lenka na rozloučení nepřišla.
Později se na hřbitov vydala sama, položila na hrob malou větvičku šeříku a tiše pronesla:
„Děkuju, že jste mě kdysi donutila odejít. Kdyby se to nestalo, možná bych nikdy nepoznala, jak může vypadat skutečná rodina.“
Teď už Lenka přesně věděla, co je štěstí.
Není to okázalá svatba.
Ani drahý byt.
Ani dokonale naaranžované fotografie.
Štěstí znamená přijít večer domů a ucítit vůni knedlíčků.
Poslouchat tři děti, jak se hlučně dohadují, komu připadne poslední kousek.
A slyšet od muže „miluju tě“ ne ve výroční den a ne proto, že se to očekává, ale úplně nečekaně, třeba v obyčejné úterý.
A také jednou pochopit, že hroznou diagnózu „jste neplodná“ člověku často nestanovili lékaři.
Každý den ji opakoval strach.
Tlak okolí.
Cizí názory.
Očekávání druhých.
Skutečná diagnóza přitom celou dobu zněla jinak:
„Jste zdravá.“
Zdravá milovat.
Zdravá odpouštět.
Zdravá znovu někomu důvěřovat.
A především zdravá začít svůj život znovu.
I kdyby ten nový začátek jednou opravdu začal před matrikou — s žádostí o rozvod v jedné ruce a s naprosto nečekanou žádostí o nový sňatek v té druhé.
Konec.