Za ním košile.
Svetry.
Džíny.
Domácí oblečení.
Boty.
Opasky.
Nic neskládala.
Na nic nevzpomínala.
Nic jí ho nebylo líto.
Byly to jen věci člověka, který jí najednou připadal cizí. Věci, jež zabíraly místo v jejím bytě.
V jejím bytě.
Nemovitost jí patřila už před svatbou. Hypotéku splácela dávno předtím, než svého budoucího manžela poznala.
Po chvíli stálo v předsíni pět těžkých černých pytlů.
Vedle nich položila jeho cestovní kufr. Uložila do něj kosmetiku, potřeby na holení, doklady a parfém.
Hodiny ukazovaly půl šesté.
Do odjezdu vlaku zbývalo dost času.
Žena klidně odešla do kuchyně.
Uvařila si silnou kávu.
Sedla si ke stolu.
A poprvé po dlouhých měsících ji pila v naprostém tichu, bez spěchu a bez čekání na další telefonát své tchyně.
Přesně v šest cvakl zámek u vstupních dveří.
Manžel se vrátil.
Podle jeho kroku bylo okamžitě poznat, že se považuje za vítěze.
Zřejmě očekával, že žena během několika hodin všechno promyslí, začne se cítit provinile a nakonec jeho požadavky přijme.
„Tak co, už ses uklidnila?“ zeptal se lhostejně, když si sundával bundu.
Pak zakopl o jeden z pytlů a málem upadl.
„Co je to tady za bazar?“ zeptal se podrážděně. „Rozhodla ses uklidit byt? Raději bys měla zítra pomoct mámě.“
Žena vyšla z kuchyně.
Už se převlékla do elegantního kalhotového kostýmu. Vedle ní stála menší cestovní taška.
Na tváři neměla zlost ani bolest.
Jen klid.
„To jsou tvoje věci,“ řekla. „Všechny. Dokonce i to, co bylo celé roky nahoře ve skříních.“
Muž nechápavě zamrkal.
„Co tím myslíš? Co to má znamenat? Jaký další cirkus zase předvádíš?“
„Cirkus trval poslední tři roky,“ odpověděla. „Dnes končí.“
Přistoupila ke stolu a vzala vytištěné stránky.
Podala mu je.
Muž jí papíry podrážděně vytrhl z ruky.
Přejel očima první stranu.
A znehybněl.
Byly tam jejich zprávy.
Jeho vlastní konverzace s matkou.
„Bezplatná hospodyně.“
„Tajný účet.“
„Pojedeme spolu k moři.“
Jeho obličej se měnil přímo před jejíma očima.
Nejdřív zrudl.
Potom zešedl.
Nakonec zbledl úplně.
Několikrát otevřel ústa, ale nedokázal ze sebe dostat slovo.
„Ty… ty jsi četla moje zprávy?“ vypravil ze sebe nakonec.
Žena neodpověděla.
Muž se chytil jediné myšlenky, která mu mohla posloužit jako obrana, a okamžitě přešel do útoku.
„Jak ses vůbec opovážila číst moje soukromé zprávy?“ rozhořčil se. „To jsou moje osobní hranice! Nemáš právo prohrabávat se mými věcmi!“
„Osobní hranice?“ lehce pozvedla obočí. „O těch chceš mluvit právě teď?“
Ustoupil o půl kroku.
„Člověk, který mě celé roky posílal zdarma pracovat na chalupu své matky, zatímco jí posílal peníze ušetřené na můj účet, si najednou vzpomněl na osobní hranice?“ pokračovala. „Bydlel jsi v mém bytě. Jedl jídlo, které jsem kupovala já. Jezdil jsi autem, jehož opravy jsem platila já. Používal jsi moji bankovní kartu. A potom ses se svou matkou smál za mými zády a říkal mi služka.“
„Překrucuješ to!“ vyhrkl. „Je to vytržené z kontextu! Máma je starší, může napsat cokoli. Já jsem jí někdy jen přitakal, abych ji nerozrušil. A ty peníze… Ty jsem přece šetřil pro nás! Chtěl jsem ti udělat překvapení!“
„Překvapení v podobě dovolené s tvojí matkou?“ zeptala se klidně.
Muž zmlkl.
„Nemusíš nic vymýšlet,“ pokračovala. „Přečetla jsem toho dost. A dost jsem toho také vytiskla. Podívej se na druhý list. Je tam bankovní výpis. Přesně ukazuje, kolik peněz jsem za posledního půl roku utratila výhradně za tebe. Klidně si ho vezmi. Na památku.“
Přešla ke dveřím a otevřela je dokořán.
„Východ je tady.“
„Počkej!“ muž konečně pochopil, co se děje. „Počkej, to myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„Nemůžeš mě jen tak vyhodit!“ Hlas se mu zvedl. „Jsme manželé! Jsme rodina! Máme společný život a společné plány!“
„Moje plány jsou od dneška jiné.“
Podívala se mu přímo do očí.
„A mám pro tebe ještě jednu dobrou zprávu. Zítra v osm ráno přijede k tvé matce profesionální úklidová parta. Umyjí okna, uklidí dům a vyčistí skleníky.“
Muž na ni nechápavě zíral.
„Cože?“
„Zakázka je objednaná na tvoje jméno. Zaplatit se musí v hotovosti po dokončení práce. Cena je přesně třicet tisíc korun. Doufám, že na vašem tajném účtu bude dost.“
„Ty jsi objednala úklid?“ málem vykřikl. „Za třicet tisíc?“
„Ano.“
„Víš vůbec, že teď nemám volné peníze? Téměř všechno jsem poslal mámě! Z toho účtu nejde jen tak vybrat peníze, přišli bychom o úroky!“
„To už je vaše rodinná starost,“ odpověděla klidně.
„Nemůžeš to udělat!“ zvýšil hlas a vykročil k ní. „Já nikam nepůjdu! Tohle je taky můj domov! Jsem tu přece přihlášený!“
„Máš tu pouze dočasný pobyt,“ opravila ho. „Byt jsem koupila dávno před svatbou a nemáš k němu žádná vlastnická práva. Zítra začnu řešit zrušení tvého pobytu. A jestli teď odmítneš odejít dobrovolně, zavolám policii. Pak nebudeš nocovat ani u své matky.“
V tu chvíli mu v kapse zazvonil telefon.
Na displeji se objevilo známé jméno:
„Mamička“.
Mužovy ruce se viditelně třásly.
Mechanicky hovor přijal.
Téměř okamžitě se z reproduktoru ozval hlas jeho matky:
„Synáčku! Tak co? Přesvědčil jsi ji? Přijede ta lenivá ženská zítra, nebo zase ukazuje charakter? Už jsem koupila nové hadry a připravila kýble! Ať vyrazí brzy, práce je na celý den!“