Už nešlo o sto čtyřicet osm tisíc.
Nechtěla jsem pomstu.
Potřebovala jsem cestu ven.
Po schůzce jsem zašla do banky. Založila jsem si samostatný účet, nechala si na něj posílat výplatu a zrušila všechny společné předplatné.
Hypotéku za aktuální měsíc jsem zaplatila sama.
Potom jsem Martinovi napsala:
„Dnes večer si v klidu promluvíme. Bez tvé matky.“
Odpověděl:
„Máma přijde také. Týká se to i jí.“
Dívala jsem se na zprávu a najednou jsem se rozesmála.
V tu chvíli mi totiž všechno došlo.
V sedm večer seděli oba u našeho kuchyňského stolu.
Martin.
A Marie.
Tchyně přinesla desky.
Sundala jsem si kabát.
„Co to je?“
„Sepsala jsem všechny výdaje,“ oznámila. „Aby sis mohla ověřit, že peníze nešly na žádné hlouposti.“
Otevřela desky.
Okna.
Zateplení.
Strop.
Podlaha.
Skříň.
Nové žaluzie.
Dostala jsem se až k poslední položce.
„Křeslo — 38 000.“
Zvedla jsem oči.
„I křeslo bylo nezbytné?“
Marie zrudla.
„Mám snad sedět na stoličce?“
Desky jsem zavřela.
„Martine, věděl jsi o tom křesle?“
Pokrčil rameny.
„Máma to chtěla udělat pořádně.“
„Rozumím.“
Posadila jsem se naproti nim.
„Tak mě poslouchejte.“
Marie se okamžitě napjala.
„Za prvé: od dnešního dne chodí moje výplata na samostatný účet.“
„Zbláznila ses?“ vyhrkl Martin.
„Za druhé: všechny společné výdaje budeme dělit napůl.“
„Kláro…“
„Za třetí: těch sto čtyřicet osm tisíc považuji za tvůj osobní dluh vůči mně.“
Marie udeřila dlaní do stolu.
„To dlužím já tobě?“
„Ne.“
Podívala jsem se na manžela.
„Dluží mi on.“
„Ale peníze jsou u mě!“
„Právě proto.“
Marie zmlkla.
Martin si promnul spánky.
„Co vlastně chceš?“
„Rozvod.“
Zvedl oči.
Poprvé za celý večer vypadal opravdu vyděšeně.
„Myslíš to vážně?“
„Ano.“
„Kláro, uklidni se.“
„Já jsem se poprvé za čtyři roky právě uklidnila.“
Marie vyskočila ze židle.
„Tak tohle je celá tvoje láska! Opouštíš manžela kvůli penězům!“
Podívala jsem se na ni.
„Víte, jaký je mezi námi rozdíl?“
„Tak povídej.“
„Vy jste celý život považovala jeho výplatu za důkaz lásky, kterou k vám cítí.“
Otevřela ústa, ale nic neřekla.
„Já jsem čtyři roky považovala jeho činy za důkaz lásky ke mně.“
Otočila jsem se k Martinovi.
„A ukázalo se, že jsem se mýlila.“
Marie popadla kabelku.
„Martine, jdeme.“
A tehdy se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Martin nevstal.
„Mami, počkej.“
Otočila se k němu.
„Co je?“
Díval se na stůl.
„Ty peníze opravdu byly naše.“
Marie zbledla.
„Co to říkáš?“
„Neměl jsem je brát.“
„Ale vždyť jsi sám…“
„Já vím.“
Zvedl hlavu.
„Byla to moje vina.“
Marie na něj zírala, jako by ji právě zradil před celým světem.
„Takže tě proti mně poštvala ona.“
Martin pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne, mami.“
Následovalo ticho.
„Všechno jsem pokazil sám.“
Byla to správná slova.
Jen zazněla příliš pozdě.
Martin se k matce odstěhoval následující den.
Ne proto, že bych ho vyhodila.
Odešel sám.
Před odchodem dlouho stál v předsíni.
„Kláro.“
„Ano?“
„Když ty peníze vrátím… dá se ještě všechno napravit?“
Podívala jsem se na něj.
Kdysi jsem toužila slyšet právě tohle.
Teď jsem si ale uvědomila zvláštní věc.
Peníze se vrátit dají.
Důvěra ne vždycky.
„Nevím, Martine.“
Přikývl.
„Chápu.“
„Ale vrátit je musíš tak jako tak.“
Poprvé po několika dnech se pousmál.
„To už jsem také pochopil.“
Rozvod trval téměř pět měsíců.
Bylo to náročné.
Vyplňování dokumentů.
Odhad bytu.
Jednání o podílech.
Slzy mojí matky.
Telefonáty od Marie.
Jednou mi dokonce řekla:
„Komu budeš po pětatřiceti vůbec k něčemu?“
Odpověděla jsem:
„Sama sobě.“
A zavěsila jsem.
Byla to nejpřesnější odpověď.
Martin mi peníze vracel po částech.
Prodal drahé jízdní kolo.
Vzdal se nové herní konzole, kterou si plánoval koupit.
Vzal několik brigád.
Za čtyři měsíce poslal poslední částku.
Do zprávy pro příjemce napsal:
„Promiň.“
Dlouho jsem na to slovo hleděla.
Pak jsem aplikaci zavřela.
Neodpověděla jsem.
Ne proto, že bych ho chtěla trestat.
Některé příběhy prostě nekončí smířením.
Končí pochopením.
Byt jsme nakonec prodali.
Po splacení hypotéky a rozdělení peněz mi zůstala částka na základ pro malý jednopokojový byt.
Zpočátku v něm téměř nic nebylo.
Matrace.
Rychlovarná konvice.
Stůl z výprodeje.
Dva hrnky.
Jeden talíř.
Přišla za mnou máma a zděšeně rozhodila rukama.
„Jak tady můžeš žít?“
Rozhlédla jsem se.
Bílé stěny.
Malá kuchyň.
Okno do dvora.
Na parapetu stála levná muškátová rostlina, kterou mi darovala kolegyně.
„Dobře.“
A byla to pravda.
První večer jsem si připravila večeři.
Ne míchaná vejce.
Steak.
Koupila jsem dobrý kus masa, zeleninu a láhev limonády.
Pustila jsem si hudbu a otevřela okno.
Dole někdo venčil psa.
Dítě od sousedů se smálo.
Kuchyní se šířila vůně rozmarýnu a opečeného masa.
Posadila jsem se ke stolu.
Telefon jsem položila vedle sebe.
Ani jedna zpráva:
„Co bude k jídlu?“
Ani jedna:
„Máma nutně něco potřebuje.“
Žádná platba z mé karty, o které bych nevěděla.
Jen ticho.
Tentokrát mě však netlačilo.
Patřilo mně.
O rok později jsem Martina náhodou potkala před supermarketem.
Byl sám.
Zhubnul a v obličeji měl výraz dospělého člověka, který už něco pochopil.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Chvíli jsme jen stáli.