„Kláro, kde je večeře?“
Právě jsem za sebou zavřela dveře a několik vteřin zůstala bez hnutí stát v předsíni.
Bylo dvacet minut po deváté.
Za okny se snášel mokrý sníh a moje nohy po směně těžce pobolívaly. V jedné ruce jsem držela tašku s notebookem, v druhé sáček s vejci, sýrem a mlékem.
Z kuchyně se znovu ozvalo:
„Kláro, vážně. Je doma něco normálního k jídlu?“
Pomalu jsem si sundala kozačky.
„Díval ses do lednice?“
„Díval.“
Z kuchyně vyšel Martin. Na kolenou měl vytahané domácí kalhoty, tričko bylo pomačkané a v ruce svíral telefon.
„Není tam nic k jídlu.“
„Takže jsi všechno viděl.“
„Kláro, přišel jsem z práce hladový.“
Podívala jsem se na něj.
„Já jsem také přišla z práce.“
„Ale ty jsi žena. Tobě přece rychleji dojde, co připravit.“
Kdysi by mě taková věta okamžitě rozčílila. Ten večer jsem se jen unaveně zeptala:
„Martine, přišla ti včera výplata?“
Odvrátil pohled.
A právě toho nepatrného pohybu jsem si všimla hned.
„Přišla.“
„Kde jsou peníze?“
„Jaké peníze?“
Dokonce jsem se pousmála.
„Těch dvaadevadesát tisíc. Peníze, za které jsme měli nakoupit, zaplatit tvoji část energií a začít šetřit na opravu koupelny.“
Položil telefon displejem dolů.
„Poslal jsem je mámě.“
Na chvíli bylo ticho.
Z kohoutku v kuchyni odkapávala voda.
Kap.
Kap.
Kap.
„Kolik jsi jí poslal?“
„Kláro…“
„Kolik jsi poslal své matce?“
„Celou výplatu.“
Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to. Možná jsem uvnitř už dlouho čekala, že jednou uslyším právě takovou odpověď.
„Proč?“
Martin si podrážděně promnul krk.
„Potřebuje vyměnit okna.“
„Jaká okna?“
„Na lodžii. Jsou úplně stará a táhne tam.“
Zavřela jsem oči.
Na opravu koupelny jsme odkládali už tři měsíce. Trubka pod umyvadlem protékala, dlaždice u vany byla prasklá a já každý měsíc posílala polovinu své výplaty na hypotéku.
„Takže na jídlo nemáme, ale tvoje máma bude mít teplou lodžii?“
„Nedělej z toho drama.“
„Já z toho drama nedělám.“
Vešla jsem do kuchyně, vytáhla z tašky vejce a postavila na sporák pánev.
Martin šel za mnou.
„Uděláš i mně?“
Rozbila jsem na pánev dvě vejce.
„Ne.“
Zůstal stát.
„Jak to myslíš?“
„Myslím to přesně tak. Tvoje výplata je u mámy, tak ať tě nakrmí ona.“
„Kláro, ty kvůli jídlu děláš scénu?“
Otočila jsem se k němu.
„Ne, Martine. Kvůli jídlu bych scénu nedělala.“
„Tak kvůli čemu?“
„Kvůli tomu, že jsi zase rozhodl za nás oba.“
Protočil oči.
„Už je to tady.“
„Ne. Právě naopak. Tohle už končí.“
Tehdy jsem ještě netušila, jak přesně ta slova vystihla všechno, co přijde.
Byli jsme manželé čtyři roky.
Když jsme se poznali, Martin působil jako muž, vedle kterého se člověk může cítit v bezpečí. Uměl mě rozesmát, když jsem byla nervózní, sám skládal nábytek a o víkendech vařil kávu.
Často říkával:
„Hlavní je, abychom všechno řešili společně.“
Jenže v tom byla jedna potíž.
Jeho matka.
Marie Novotná.
Žila sama v dvoupokojovém bytě asi dvacet minut jízdy od nás a měla podivuhodný talent dostat se do finanční katastrofy přesně v den, kdy Martinovi přišla výplata.
Jednou se porouchala lednice.
Jindy potřebovala zaplatit zuby.
Pak se objevila nutná oprava na chalupě.
Potom ji prý vytopil soused shora.
A někdy naléhavě potřebovala nové závěsy, protože ty staré už se „nedaly lidem ukazovat“.
Zpočátku mi to nevadilo.
Je to jeho matka.
Je starší.
Když potřebuje pomoc, pomůžeme jí.
Později jsem si ale všimla zvláštního pravidla.
Pomoc vždy znamenala Martinovy peníze.
A protože po takové pomoci Martinovi nic nezůstalo, začali jsme žít z mé výplaty.
„Jsme přece rodina,“ říkával.
Souhlasila jsem.
Až do chvíle, kdy mi došlo, že věta „jsme rodina“ funguje nějakým podivným způsobem jen jedním směrem.
Následující večer jsem se vrátila domů a hned ve dveřích ucítila smaženou cibuli.
V kuchyni seděla Marie.
Před ní stál obrovský hrnec těstovin a Martin jedl.
Když mě tchyně uviděla, usmála se.
Ne očima.
Jen rty.
„Tak už jsi doma, Klárko?“
„Ano.“
„Přijela jsem nakrmit svého chlapečka.“
„To vidím.“
Sundala jsem si kabát.
„Včera byl chudák úplně hladový.“
Martin sklopil oči k talíři.
Podívala jsem se na něj.
„Opravdu?“
Marie si povzdechla.
„Kláro, muž celý den pracuje. Potřebuje teplé jídlo.“
„Žena také pracuje.“
„Žena je přece hospodyně.“
Přešla jsem k lednici a vyndala si jogurt.
„Tak kde jsou peníze hospodáře?“
Marie okamžitě zpozorněla.
„Pomohl své matce.“
„To vím.“
„Potřebuji nová okna.“
„To také vím.“
„V zimě je na lodžii strašná zima.“
„U nás zase protéká trubka v koupelně.“
„Koupelna nikam neuteče.“
Zavřela jsem lednici.
„Stejně jako váš balkon.“
Položila vidličku na stůl.
„Co tím chceš říct?“
„Že dospělý ženatý muž nemůže každý měsíc odevzdat všechno matce a potom žít z výplaty své ženy.“
„Jak se opovažuješ počítat jeho peníze?“
Podívala jsem se na ni.
„Protože jeho polovinu hypotéky z nějakého důvodu počítá banka z mého účtu.“
Martin prudce odstrčil talíř.
„Dost!“
„Ne, Martine. Ještě ne.“
„Máma přijela v dobrém.“
„Přijela se přesvědčit, že její syn po odevzdání celé výplaty neumřel hlady.“
„Já jsem jeho matka!“
„A já jsem jeho manželka.“
Marie se ušklíbla.