Na nic dalšího se neptala. Jen postavila na stůl třetí šálek.
Valerie vyprávěla dlouho. O svatebním rozpočtu. O Eleonoře, která si při první návštěvě prohlédla jejich obývák a zeptala se, kdy se konečně chystají zrekonstruovat byt. O Igorovi, budoucím tchánovi, který za celý večer maminku ani jednou neoslovil jménem. O ústřicích a kaviáru v nabídce hostiny. A nakonec zopakovala Alešova dnešní slova: „Samozřejmě na otce.“
Štěpán poslouchal mlčky. V prstech otáčel tužku a lehce s ní poklepával o desku stolu. Nástěnné hodiny, které se opožďovaly o čtyři minuty tak dlouho, jak si Valerie pamatovala, dnes tikaly obzvlášť hlasitě.
„Takže zdi poskytne otec ženicha a oslavu zaplatí učitelé,“ pronesl nakonec. „To je důmyslné. Sám bych na něco takového nepřišel.“
„Štěpáne…“ Maminka sevřela okraj utěrky. „Nějaké úspory přece máme. Mohli bychom prodat chalupu… Jestli ho naše dcera opravdu miluje… Co si lidé pomyslí, když jí nedokážeme vystrojit svatbu?“
Valerie prudce zvedla hlavu.
„Mami, co to říkáš? Jaká svatba? Oni nechtějí rodinu. Chtějí, abyste seděli někde vzadu na jejich oslavě a byli vděční, že vás vůbec pozvali. A ještě to celé zaplatili. A potom mě vyhodí, kdykoli se jim zachce. Dědečkovu chalupu neprodáte. Nedovolím to.“
Lydie tiše vzlykla a odvrátila se k oknu. Potom vstala, odešla z kuchyně a vrátila se s bílou látkou pečlivě složenou do čtverce.
Byl to svatební vyšívaný šátek. Po okrajích se táhl červenočerný vzor s trsy kaliny a uprostřed byly vyšité dvě ptáčata.
„Vyšívala jsem ho tři roky,“ řekla Lydie. „Po kouskách, večer. Představovala jsem si, jak na něm jednou budete s mužem stát při obřadu. Ty jsi o tom nevěděla.“
Valerie přejela prsty po výšivce. Na některých místech byly stehy trochu křivé — nejspíš proto, že na nich maminka pracovala po dnech, kdy se vracela z vyučování úplně vyčerpaná. Valerie přitiskla látku k hrudi a poprvé si dovolila plakat doopravdy.
Otec počkal, dokud se trochu neuklidnila. Pak se usmál.
„Víš, čeho jsem se bál nejvíc? Že ti láska znemožní vidět věci, které jsou zřejmé. Ale ty jsi všechno pochopila. Jsi šikovná. Moje dcera.“
Vstal, přešel ke knihovně, odsunul několik svazků encyklopedie a vytáhl zelenou kartonovou složku převázanou tkanicemi. Na deskách bylo pečlivým učitelským písmem napsáno: „Valerii“.
„Co v ní je?“
„Pamatuješ si na tetu Věru, maminčinu příbuznou? Učila na univerzitě a bydlela v krajském městě.“
„Matně. Myslím, že mi darovala šachy.“
„Ano, to je ona. Po její smrti připadl mamince její byt. Neprodali jsme ho. Dvacet let jsme ho pronajímali a nájem posílali na zvláštní účet. Neutratili jsme z něj jedinou korunu, přestože byly i horší časy. Dnes je tam dost peněz na koupi třípokojového bytu. Bez hypotéky a bez dluhů.“
Valerie se zmateně podívala nejprve na otce a potom na matku.
„Vy jste to přede mnou dvacet let tajili?“
„Chtěli jsme, abys vyrostla v člověka, který rozumí hodnotě práce,“ odpověděla Lydie. „Ne v dívku, která si myslí, že jí automaticky náleží bohaté věno. A také jsme chtěli, aby sis našla muže, kterému budeš stát za to ty sama, ne nemovitost.“
„Jsem přece matematik,“ řekl Štěpán a začal rozvazovat tkanice. „Obě strany rovnice musí být stejné. Oni stanovili své podmínky. Teď jim nabídneme zrcadlovou odpověď. Pozvi je zítra k nám. Řekni, že jsou tvoji rodiče ochotni probrat financování svatby.“
Následujícího dne přesně v sedm večer zastavilo před domem černé SUV. Jako první vystoupila Eleonora, ve světlém kabátě a kožešinové šále, přestože bylo dvanáct stupňů. Za ní se objevil Igor, mohutný a pomalý, s telefonem v ruce. Poslední vystoupil Aleš. Působil naprosto uvolněně a lehce se usmíval, jako by už bylo všechno rozhodnuto v jeho prospěch.
Eleonora si cestou po schodech přidržovala okraje kabátu, aby se náhodou nedotkly zábradlí. V předsíni si dokonce nesundala rukavice.
„Doufám, že se to nebude protahovat,“ prohlásil Igor a posadil se do křesla, aniž čekal na pozvání. „V devět mám schůzku. Tak tedy, Štěpáne… ehm…“
„Nováku.“
„Ano, samozřejmě. Pokud tomu správně rozumím, konečně jste pochopili rozsah celé události. Rozpočet jste dostali. Na důstojnou svatbu jde o poměrně skromnou částku, i když pro vaši rodinu je bezpochyby citelná. Jak ji hodláte uhradit?“
Štěpán seděl v čele kulatého stolu. Měl na sobě bílou košili, kterou mu Lydie vyžehlila už ráno. Stůl pokrýval sváteční krajkový ubrus. Otec rozlil čaj do šálků, potom před hosty položil čistý list papíru a pero.
„Vaši nabídku jsme pečlivě zvážili, Igore. A souhlasíme, že rodina nevěsty by měla přispět významnou částkou.“
Aleš pohlédl na Valerii a mrkl na ni. Stála u příborníku se založenýma rukama a nijak nereagovala.
„To je skvělé!“ Eleonora radostně rozhodila rukama a prsteny na jejích prstech se zaleskly ve světle lampy. „Věděla jsem, že jste rozumní lidé. Vhodný areál za městem už máme vybraný. Šaty pro Vali zvolíme v mém salonu. Samozřejmě něco dostatečně skromného, aby to odpovídalo jejímu typu…“
„Promiňte, ale ještě jsem neskončil,“ přerušil ji otec.