To nejdůležitější na mě však čekalo v otevřeném kufru.
Uvnitř byla složka s dokumenty.
Před mnoha lety otec založil na mé jméno malý spořicí účet. Každý měsíc na něj posílal peníze, pomalu a pravidelně.
Někdy šlo jen o dvacet dolarů.
Jindy o třicet.
Občas přidal o něco víc.
Za tolik let se však nastřádala částka, která už rozhodně nebyla zanedbatelná.
Byla dost vysoká na to, abych si mohla splnit sen, o kterém otec věděl už od doby mého studia.
Mohla jsem si otevřít vlastní fotografické studio.
Pomalu jsem se posadila na okraj postele.
A rozplakala jsem se.
—Proč mi o tom nikdy nic neřekl?
Václav se smutně pousmál.
—Chtěl, aby sis sama rozhodla, jak bude tvůj život vypadat. Řekl mi, že jestli budeš ve svých sedmadvaceti pořád toužit po vlastním studiu, musím tě přivést právě sem.
Potom ukázal na fotografii, která visela stranou od všech ostatních.
Byla poslední.
Byl na ní můj otec společně se mnou.
Pod snímkem stálo několik krátkých slov napsaných jeho rukou:
„Jestli u prvního kroku za tvým snem nebudu moci stát já, ať je tam místo mě můj bratr.“
Pomalu jsem se podívala na Václava.
Ještě před několika hodinami jsem vážně uvažovala, že z hotelu uteču.
Teď seděl naproti mně a jen stěží skrýval slzy.
—Tak proto ses celý den choval tak podivně?
Tiše se zasmál.
—Nikdy jsem neuměl dobře udržet tajemství. Zvlášť když jde o něco takového.
V pokoji 214 jsme zůstali téměř do půlnoci.
Postupně jsme otevírali jeden dopis za druhým.
Četli jsme otcovy poznámky.
Prohlíželi si fotografie.
Vzpomínali na minulost.
Někdy jsme se smáli.
Jindy jsme oba mlčeli.
A chvílemi jsme jen plakali.
O tři měsíce později jsem si otevřela malé fotografické studio.
V den jeho slavnostního otevření visel na stěně snímek, který nebyl mým dílem.
Byla na něm stará fotografie mého otce a Václava z doby, kdy byli ještě malí.
Pod ni jsem napsala jedinou větu:
„Za dveřmi, kterých se nejvíc bojíme otevřít, někdy nečeká hrůza, ale láska člověka, kterému na nás záleželo i po tolika letech.“