Počkala jsem asi čtvrt hodiny. Pak jsem vzala klíčky od auta a vydala se za ním.
Když Petrův vůz zastavil u hotelu v centru, rozklepala jsem se tak silně, že jsem sotva udržela ruce na volantu.
Petr vystoupil, rozhlédl se kolem sebe a podíval se na telefon.
O chvíli později vyšla z hotelu neznámá žena.
Měla dlouhé tmavé vlasy a výrazný červený kabát. Sebevědomě zamířila k Petrovi.
To, co můj muž udělal potom, mě však na sedadle řidiče doslova přimrazilo.
Seděla jsem nehybně a svírala volant tak pevně, až mě rozbolely prsty.
V duchu jsem se připravovala na nejhorší. Představovala jsem si, jak ji Petr obejme, jak se na sebe radostně usmějí a jak se na ni podívá tím zvláštním pohledem, který jsem od něj už celé roky neviděla.
Myslela jsem, že se právě stanu svědkem nejbolestnější zrady svého života.
Jenže všechno se začalo odehrávat úplně jinak.
Žena v červeném se zastavila přímo před Petrem. Několik vteřin na ni mlčky hleděl. Potom o krok ustoupil.
Nesmál se.
Nepokusil se ji obejmout.
V jeho tváři nebyla ani stopa po radosti, s jakou člověk vítá milovanou osobu. Naopak. Z jeho výrazu bylo patrné, že je znepokojený.
Petr něco řekl, ale přes zavřená okna auta jsem nic neslyšela. Žena mu odpověděla a podle prudkých pohybů bylo zřejmé, že je rozzlobená.
Petr si unaveně promnul obličej, jako by pro něj byl celý rozhovor nesmírně nepříjemný.
Na okamžik se mi ulevilo.
Vzápětí mě však zaplavil nový strach. Ukázalo se totiž, že člověk, se kterým jsem prožila více než tři desetiletí, přede mnou dokázal skrývat celou část svého života.
Zůstala jsem v autě ještě několik minut.
Pak žena otevřela kabelku, vytáhla obálku a podala ji Petrovi.
Dlouho se zdráhal ji přijmout. Upřeně hleděl na její nataženou ruku. Nakonec si obálku vzal.
Žena řekla ještě několik slov a zamířila zpět k hotelu.
Petr zůstal stát sám. Nějakou dobu ji mlčky sledoval.
A potom se stalo něco naprosto nečekaného.
Petr se rozplakal.
Můj Petr.
Muž, kterého jsem znala přes třicet let. Člověk, který se vždy snažil působit klidně, silně a sebejistě.
Teď stál vedle auta a potají si otíral slzy.
Uvnitř mě se střetávaly protichůdné pocity.
Ublížení.
Vztek.
Zmatek.
Chtěla jsem okamžitě vystoupit, přiběhnout k němu a žádat vysvětlení. Potřebovala jsem vědět, kdo ta žena je a proč se s ní můj manžel tajně setkává.
Něco ve mně mě však zastavilo.
Musela jsem zjistit všechno.
Přibližně po hodině se Petr vrátil domů. Já už seděla v obývacím pokoji a schválně měla zapnutou televizi, abych vytvořila dojem obyčejného klidného večera.
Petr tiše vešel, svlékl si kabát a položil klíče na stolek. Potom se na několik vteřin zastavil u dveří.
„Ty ještě nespíš?“ zeptal se.
Otočila jsem k němu hlavu.
„Ne. Rozhodla jsem se na tebe počkat.“
Zpozorněl. Nejspíš ho zneklidnil můj tón.
„Stalo se něco?“
Usmála jsem se. Tentokrát se však za tím úsměvem skrývalo něco úplně jiného.
„To bys mi měl říct ty, Petře. Dopadla schůzka s klientem dobře?“
Okamžitě odvrátil oči. Viděla jsem, jak se mu změnil výraz.
Všechno pochopil.
Došlo mu, že vím o jeho dnešní cestě.
„Jano…“
Zvedla jsem ruku a zarazila ho.
„Prosím, nezačínej s výmluvami. Chci jen pravdu.“
Obývací pokoj zaplnilo těžké ticho. Zdálo se mi, že dokonce i tlukot mého srdce zní příliš hlasitě.
Petr si sedl do křesla naproti mně. Poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích místo lhostejnosti uviděla skutečný strach.
„Viděla jsi ji?“ zeptal se téměř neslyšně.
Mlčky jsem přikývla.
„Ano. Viděla.“
Sklopil hlavu.
„Chtěl jsem ti všechno vysvětlit.“
Hořce jsem se pousmála.
„A kdy? Za pár týdnů? Za rok? Nebo až poté, co bych sama našla všechny vaše zprávy?“
Těžce vydechl.
„Pochopila jsi to špatně.“
Neodtrhla jsem od něj oči.
Kolikrát už jsem tuhle větu slyšela v příbězích o nevěře? Nikdy by mě nenapadlo, že ji jednou uslyším od vlastního manžela.
„Tak mi řekni, jak to bylo.“
Petr dlouho hledal slova. Nakonec vytáhl z kapsy stejnou obálku a opatrně ji položil přede mě.
„Jmenuje se Alena.“
Mlčela jsem.
„Kdysi dávno byla mojí první láskou.“
Zatajil se mi dech.
„Tvojí první láskou?“
Přikývl.
„Chodili jsme spolu ještě předtím, než jsem poznal tebe. Rozešli jsme se už před mnoha lety.“
Snažila jsem se všechno, co říkal, pochopit.
„Tak proč ti posílá takové zprávy? A proč jsi přede mnou skrýval, že se s ní stýkáš?“
Petr zavřel oči.
„Styděl jsem se ti to říct.“
„Za co?“
Podíval se na mě.
„Za to, že jsem se rozhodl jí pomoct.“
Čekala jsem, až bude pokračovat.
„Před několika měsíci se mi Alena nečekaně ozvala. Byla ve velmi těžké situaci. Po smrti svého manžela jí zůstaly dluhy a téměř neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit.“
Zamračila jsem se.
„A proto jsi mi o ničem neřekl?“
Znovu sklopil zrak.
„Bál jsem se, že to pochopíš špatně.“
Ta slova bolela snad ještě víc.
Nejvíc mě nezraňovalo, že chtěl pomoci člověku v nouzi. Trápilo mě, že nepovažoval za důležité svěřit se vlastní ženě.
„Petře, opravdu jsi mi nemohl jednoduše říct, co se děje?“
Přikývl.
„Máš pravdu. Byla to moje chyba.“
Potom však dodal něco, co jsem vůbec nečekala.