Začala znovu chodit do místního kulturního domu, kde jednou týdně promítali film. Jednou před představením k ní přistoupil místní vtipálek Pepík, široce se usmál a vzal ji familiárně za loket.
— Tak co, doprovodím tě pak domů?
Anna ruku klidně, ale rozhodně vysmekla.
— Proč? Cestu znám.
— Jak proč? Třeba si tě chci vzít, — zazubil se.
— Jednou vdaná jsem už byla. Podruhé to nepotřebuju.
— Když už jsi jednou byla vdaná, aspoň víš, jak to chodí, — nedal se Pepík. — Pojď, Aničko, projdeme se. Taková pěkná noc.
Podívala se na něj tak chladně a přímo, že mu úsměv okamžitě zmizel z tváře. Něco zamumlal a rychle se vzdálil.
Anna si na tu scénu ještě několikrát vzpomněla a pokaždé pocítila tiché zadostiučinění. Dřív by možná podobná slova považovala za projev zájmu. Teď už mnohem lépe rozeznávala, kdy za pěknými řečmi není nic opravdového.
Jednou během polední přestávky kancelář úplně osiřela. Ostatní odešli na oběd, Anna však zůstala, protože potřebovala dokončit výkaz. Najednou zaslechla na zápraží opatrné kroky. Staré podlahové desky na chodbě žalostně zavrzaly.
Chůze byla nejistá, jako by člověk uvnitř budovy stál poprvé a netušil, kterým směrem se vydat.
Anna vyšla z kanceláře.
V přítmí chodby stál mladý muž s cestovním kufrem. Boty měl zaprášené, přes ruku přehozený kabát. Když ji spatřil, trochu rozpačitě si upravil brýle.
— Dobrý den. Kde jsou všichni?
— Dobrý den. Koho hledáte? Teď je polední přestávka. Asi hodinu budete muset počkat.
— Potřeboval bych za předsedou, — odpověděl a udělal krok blíž.
Za skly brýlí si Anna všimla soustředěných, trochu unavených, ale laskavých očí.
— Mám sem umístěnku. Předpokládám, že o mně už dostal zprávu.
— Vy jste ten nový agronom? — došlo jí.
— Přesně tak. Agronom, — položil kufr na podlahu a otevřeně, trochu nesměle se usmál. — Jan Dvořák.
— Anna Novotná. Účtárna. Tedy zatím pomocná účetní, — opravila se a překvapilo ji, že se jí náhle rozbušilo srdce.
— A kde má předseda kancelář? A potřeboval bych někam odložit ten kufr.
— Nechte ho u nás. Do večera je tady stejně otevřeno.
Jan kufr odnesl do kanceláře, ale zaprášený kabát stále držel v ruce.
— Měl jsem ho venku pořádně vyklepat, — poznamenal a zamířil zpět ke dveřím.
Anna vytáhla čistý ručník a ukázala mu na umyvadlo na dvoře.
— Můžete se umýt tamhle.
— Děkuju. To se mi opravdu hodí, — zastavil se a zadíval se na ni. — Promiňte, paní Novotná. Vy byste měla jít na oběd a já vás tady zdržuju.
— To nevadí. Stejně jsem musela zůstat.
Když se Anna vracela ke stolu, napadlo ji, že je zvláštní vidět tak mladého muže v brýlích. Ve vesnici je nosili hlavně starší lidé, a tak jí Jan v tmavých obroučkách připadal trochu městsky, nezvykle.
— Přijel jste rovnou z města? — zeptala se.
— Ano. Poslali mě sem po škole.
Teprve tehdy Annu napadlo, že po cestě musí mít hlad.
— Nechcete něco sníst? Jenže obědy se teď vydávají až u polního střediska a to je odsud kus cesty.
— To nevadí, vydržím.
— Proč byste měl vydržet? Pojďte. Udělám vám čaj. Mám koláče, včera jsme je pekly s maminkou. A trochu domácího špeku. Jíte špek?
Jan se usmál.
— Proč ne? Dědeček žil na vesnici a já k němu jezdil skoro každé prázdniny. Domácím špekem rozhodně nepohrdnu.
Anna rozprostřela na stůl čistou utěrku, vyndala koláče, nakrájela špek a postavila hrnky. Jan se na jídlo podíval a zavrtěl hlavou.
— Ne, tohle není správné. Přinesla jste si to pro sebe. Nemusíte mě živit.
— Jezte, — pobídla ho Anna a přisunula talíř blíž. — Předseda mě za to ještě pochválí, že jsem se postarala o nového odborníka.
— V tom případě se podělím i já, — řekl Jan. — Maminka mi dala na cestu balíček a ještě jsem ho ani nerozbalil.
Vytáhl své zásoby, ale stejně pokukoval hlavně po Anniných koláčích a trochu rozpačitě držel hrnek s horkým čajem.
Předseda Annu později skutečně pochválil, že se o mladého agronoma postarala. Jana ubytovali u osamělé starší paní Růženy. Brzy se ukázalo, že je vzdělaný, klidný a pracovitý. V kanceláři si na něj rychle zvykli a předseda se rád chlubil, že jejich hospodářství má konečně opravdového odborníka s diplomem. A co Janovi scházelo na zkušenostech, s tím mu ochotně pomáhal bývalý agronom, který už byl v důchodu, ale stále byl připraven poradit.
Téměř každé ráno Jan nejprve nakoukl k Anně.
— Ten špek byl opravdu výborný. Tak dobrý jsem už dlouho neměl.
— Klidně bych vám přinesla další, — odpovídala Anna, — ale budete muset počkat do podzimu. To poslední byly zásoby, které nám ještě zůstaly.
— Já nenaznačuju, že ho máte nosit, — zarazil se. — Jen jsem si vzpomněl, jak mi chutnal.
Přistoupil k jejímu stolu, sáhl do vnitřní kapsy saka a položil před ni tabulku čokolády.
— Ale proč mi to dáváte?
— Pro vás, Anno, — řekl.
A sám při tom zčervenal. Hned potom rychle odešel, jako by se bál, že mu dárek vrátí.
Celé léto si vyměňovali pohledy, krátké věty a úsměvy. Nikde jinde než v kanceláři se ale nescházeli. Doma si přesto změny v Anně všimli. Ráno odcházela do práce s lehčí tváří, večer se vracela zamyšlená a občas se při nějaké vlastní myšlence bezděčně usmála.