Teprve koncem srpna se v její tváři objevila nejistota. Jan totiž čekal návštěvu své matky.
— Anno, — začal jednoho dne a bylo vidět, že je nervózní, — přijede za mnou maminka. Chce vidět, jak tady žiju. Neberte to prosím jako drzost, ale když jsme spolu… přátelé, přijďte si s námi posedět.
— Já? — zarazila se Anna. — A nebude to vaší mamince vadit? Co jí vůbec budu povídat?
— Bude ráda. Už jsem jí několikrát psal, jak jste mě první den přijala, jak jste mi pomohla a jací jsou tady lidé. Přijďte, Anno. Uděláte jí radost. A mně také.
Poslední slova řekl skoro šeptem.
Večer Anna všechno vyprávěla matce. Josef seděl s novinami a předstíral, že čte, ale ve skutečnosti mu neuniklo jediné slovo.
— Co na tom řešíte? — ozval se nakonec. — Nebude tam s ním sama, když přijíždí jeho matka. Tak ať Anna jde. Ale mám jednu podmínku. Potom ho pozveš sem. Když půjdeš ty k nim, přijde zase on k nám. Aspoň poznáme, co je zač.
Anna se bála zbytečně.
Janova matka, paní Věra Dvořáková, byla srdečná, hovorná a naprosto neokázalá žena. Z Anniny návštěvy měla upřímnou radost. Vyptávala se na její práci, rodiče i život ve vesnici a ani jednou nedala najevo něco, čeho se Anna předem obávala.
Po týdnu Věra odjela. A zanedlouho přišel Jan, jak Josef požadoval, k Novotným domů.
Od té chvíle se Anna s Janem scházeli až do zimy. Když ji požádal o ruku, nedokázala mu odpovědět hned. Chtěla mu věřit. Chtěla věřit sama sobě. Jenže vzpomínka na první manželství se jí pevně držela kolem srdce a šeptala, že člověk může udělat stejnou chybu podruhé.
V kanceláři už se na ně všichni dívali s pobaveným úsměvem. Šeptalo se o svatbě a lidé souhlasně přikyvovali, kdykoli viděli Annu s Janem spolu.
V den jejich svatby padal sníh v širokých, měkkých vločkách a přikrýval krajinu zářivě bílou peřinou. V domě bylo teplo, v kamnech vesele praskalo dřevo, na stolech stály mísy s koláči a všude vonělo pečivo, čaj a slavnostní jídlo. U vrat se už shromažďovali hosté, kteří čekali na novomanžele.
— Ženich má brýle, to bude nějaký učený člověk, — pronesla s uznáním jedna ze starších žen.
Ludmila se tiše zasmála.
— Jan je chytrý i bez brýlí, — odpověděla, upravila si slavnostní šátek a pyšně se podívala na sestru.
Anna stála vedle ženicha šťastná a rozzářená. Vypadala, jako by se narodila podruhé.
O rok později dostali mladí manželé nový dům, právě dokončený pro odborné pracovníky. Za dalších několik let už u Dvořákových pobíhaly dvě hlučné a veselé děti. Jana si vážili v celém okolí — pro jeho znalosti, pracovitost, klidnou povahu i poctivost.
Časem mu nabídli lepší místo v okresním městě. Anna s Janem o tom dlouho mluvili a nakonec nabídku přijali. Nejvíc toho litoval předseda. Kde teď vezme stejně dobrého agronoma?
Karel s Helenou žili zpočátku docela klidně. Později se však vesnicí začaly čím dál častěji šířit zvěsti, že jejich manželství zdaleka není tak šťastné, jak se zprvu zdálo. Karel na ženu žárlil téměř kvůli každému muži, podezíral ji, hledal záminky k hádkám a vyčítal jí nejrůznější maličkosti.
Říkalo se dokonce, že Helena od něj na nějakou dobu odešla. Kdyby spolu neměli dvě děti, možná by se už nevrátila vůbec. Nakonec zůstali spolu, ale oba působili zachmuřeně a unaveně, jako by každý den vláčeli neviditelné těžké břemeno.
Annini rodiče po letech dokázali starou křivdu pustit. Když potkali někdejší příbuzné, pozdravili je, i když někdejší srdečnost už mezi nimi nikdy být nemohla.
Božena při setkání s Marií často sklápěla oči. Někdy se tiše zeptala:
— Jak se má Anna? Žije dobře?
Potom si povzdechla a pomalu pokračovala ke svému domu.
Když děti Anny a Jana vyrostly, téměř nikdo ve vesnici už nevzpomínal na den, kdy Karel vyslovil onu ponižující větu o tom, že jim jejich dceru vrací. Snad jen dvě staré sousedky sedávající před domem občas vytáhly tu dávnou příhodu z paměti a při vyprávění nevěřícně kroutily hlavami.
Jan s Annou zůstali v okresním městě, přestože Jan několikrát dostal nabídku přestěhovat se ještě dál. Jejich syn a dcera však po maturitě odešli studovat na vysokou školu a bylo zřejmé, že návrat domů už příliš neplánují. Čekala je jejich vlastní cesta, velké město a nové možnosti.
— Co naděláme, — říkával Jan s lehkým smutkem. — Děti vyrostly a vyletěly z hnízda. Ať jdou dál. Od toho děti jsou. Mají dojít dál než jejich rodiče.
— Honzo, pojď se najíst a pak si odpočiň, — řekla mu jednou Anna něžně a uhladila ubrus. — Včera jsi zase seděl nad papíry skoro do půlnoci a dneska je neděle.
— Poslouchám, Aničko, — usmál se Jan.
Natáhl se na pohovku, založil ruce za hlavou a téměř okamžitě začal podřimovat.
Anna zůstala chvíli sedět u okna.
Za sklem se pomalu snášel hebký sníh. Byl stejně tichý a bílý jako v den jejich svatby. Vločky přikrývaly zem měkkou vrstvou a Anně se zdálo, že zakrývají i všechno, co už patřilo minulosti — dávné ponížení, bolest, křivdu, zlé řeči i slova, která jí kdysi připadala silnější než celý její život.
Přešla k pohovce a podívala se na manžela. Spal s nepatrným úsměvem na rtech.
Vzala měkkou vlněnou deku a opatrně ho přikryla, aby ho nevzbudila.
Potom se vrátila do kuchyně a začala uklízet nádobí. Byla klidná. Byla šťastná. A v každém jejím obyčejném kroku zněla tichá, světlá melodie života, o kterém kdysi, když se ponížená vracela do rodného domu se sklopenou hlavou, nedokázala ani snít.