— Tak ji nikam nevyhánějte. Odjet je snadné. Zůstat tady, dívat se lidem do očí, přežít jejich řeči a chodit dál se vztyčenou hlavou, to chce sílu. Jestli Anna nic neprovedla, ať se za nic neschovává. Když se někdo zeptá, řekne, že Karel se k ní zachoval špatně a že spolu žít nebudou. Ostatní řeči ať jí proletí kolem uší.
— Přesně tak, teto, — přikývla Ludmila. — Říkám to samé.
— Ale jak může pracovat s účty, když se to nikdy neučila? — stále pochybovala Marie.
— Jestli bude chtít, dostane doporučení na kurz. Nemusí do Prahy ani do žádného velkého města. V okresním městě se teď takové věci učí. Za pár měsíců bude umět všechno, co potřebuje. Dojíždět může autem s mlékem, domluvím to s řidičem. A kdyby nechtěla každý den cestovat, může přes týden bydlet na internátě.
Anna se na tetu nejistě podívala.
— A co když to nezvládnu?
Alžběta se pousmála.
— Poslouchej, strašpytle. Učit se na kurzu není nebezpečnější než vdávat se. Rozhodni se rychle. Když nechceš ty, najdu někoho jiného.
Anna najednou vstala. Narovnala záda a jako by jí v té chvíli z ramen sklouzla část té tíhy, kterou nosila od návratu domů.
— Chci. Kdy mám začít?
— No vida! Teď poznávám naši rodinu. Za týden pojedeš.
Nové starosti Annu zaměstnaly tak rychle, že jeden den začal splývat s druhým. Do domu se jako by vrátil vzduch. Rodiče už nemluvili jen o hanbě, Karlovi a sousedských řečech. Řešili cestování, sešity, dokumenty, učivo a všechno, co bylo potřeba připravit.
— Naše holka se učí, — říkávala Marie s opatrnou, ale nezakrývanou hrdostí.
Anna se z kurzů vracela unavená, zato oči měla zase živé. Večer sedávala dlouho do noci nad učebnicemi, učila se vést záznamy, vyplňovat formuláře a pracovat s čísly. Ráno pak znovu spěchala do okresního města.
Jen jedna věc se neměnila. Když večer ulehla a dům ztichl, myšlenky se jí často vracely ke Karlovi. V srdci pořád přežívala nerozumná naděje. Představovala si, že se někde náhodou potkají, on ji zastaví a přizná, že všechno, co řekl, byla lež. Že udělal chybu. Že se má vrátit. A oni začnou znovu a tentokrát už spolu zůstanou navždy.
S podobnými představami usínala.
Na jaře už Anna pracovala na obecním úřadě. Sedávala v malé kanceláři za stolem zavaleným papíry a někdy se do práce zabrala natolik, že několik hodin ani nezvedla hlavu. Karel za ní nepřišel ani jednou. Dokonce se zdálo, že se jí vyhýbá i na ulici. Zřejmě si vybíral jiné cesty, aby ji nemusel potkat.
Jednoho večera přišla Ludmila k rodičům a hned odvedla sestru stranou.
— Hlavně nezačni plakat, — zašeptala naléhavě. — Vždyť už jste rozvedení. Není čeho litovat.
Anna ucítila, jak jí chlad přejel po zádech.
— Co se stalo?
— Říká se, že se Karel bude znovu ženit.
— Ženit? A s kým?
— S Helenou Novákovou. Pamatuješ ji? Taková tichá, vysoká. Chodí, jako by se skoro nedotýkala země.
Anna si Helenu pamatovala velmi dobře. V celé vesnici byla považována za jednu z nejhezčích dívek. Byla vysoká, štíhlá, upravená a pohybovala se s přirozenou lehkostí.
— Takže si vybral ji, — řekla Anna a rty se jí zachvěly.
Už začínala věřit, že se od minulosti odpoutala. Přesto ta zpráva zasáhla přesně do místa, kde se stará rána ještě nestihla úplně zahojit.
— Neplač, — prosila ji Ludmila. — Co odteklo, nevrátíš. A on za tvoje slzy nestojí.
— Co tam spolu pořád šeptáte? — zavolal z vedlejší místnosti Josef. — Řekněte to nahlas, ať víme, co se děje.
Sestry vyšly ke stolu a zanedlouho už o Karlově nové svatbě věděli i rodiče.
— Nikdy bych si nemyslela, že se k nám zachovají takhle, — povzdechla si Marie. — Naši dceru vyhodili a vzápětí si vedou do domu jinou. Až Boženu potkám, budu mít chuť jí plivnout pod nohy.
— Já tam půjdu hned teď a řeknu jim, co si o nich myslím, — vybuchl Josef, vyskočil a začal si obouvat boty.
Tvář měl rudou vzteky. Ženy se na něj okamžitě sesypaly.
— Nikam nechoď, Josefe, — prosila Marie. — Pohádáte se, možná se poperete, a nakonec ještě poběží na četnickou stanici. Jen přidáme lidem další důvod ke klepům.
Josef si přesto natáhl jednu botu a obrátil se k dceři.
— Aničko, proč mlčíš? Pojď se mnou. Aspoň mu řekneš do očí, co si o něm myslíš.
— Tati, uklidni se, — Ludmila ho chytila za ruku. — Sama bych mu nejraději něco řekla. Jenže k čemu? Anna se právě postavila na nohy. Pracuje, teta Alžběta ji chválí. Když tam teď půjdeme, všechno znovu rozrýpeme. A lidé budou mít o čem mluvit další měsíc.
— Má pravdu, Josefe, sedni si, — přidala se Marie a držela manžela za ramena. — Lidé si sami udělají obrázek. Už několikrát mi někdo řekl, že Karlovým řečem nevěří a že je jim Anny líto. Ať se ožení. Třeba se nakonec odstěhují a nebudeme se na ně muset pořád dívat.
Jenže Karel s novou ženou nikam neodešli. Zůstali ve vesnici, na očích všem. Anna si na jejich přítomnost postupně zvykla. Naučila se nevšímat si jich a snažila se na bývalého manžela nemyslet. Jen někde hluboko v ní ještě občas zabolelo něco tichého a starého.
V létě bývalo v kanceláři skoro příjemně. Okna zůstávala otevřená dokořán a dovnitř proudila vůně trávy, rozpálené cesty a lipového květu. V korunách bříz před budovou nepřetržitě zpívali ptáci. Jejich monotónní švitoření Annu zvláštním způsobem uklidňovalo.