Když už se chystali odjet, objevil se za rohem Karlův otec. Pokusil se pozdravit krátkým kývnutím, ale Josef po něm střelil takovým pohledem, že muž okamžitě sklopil hlavu. Opratě mlaskly a vůz se pomalu rozjel pryč.
Až domů nikdo neřekl jediné slovo. Stejně mlčky nanosili do světnice truhly, uzly, peřinu a polštáře. Marie rozložila povlečení, které kdysi sama připravovala pro mladší dceru. Pohladila vyšívané povlaky a vzpomněla si, jak skládala Anninu výbavu, aniž tehdy tušila, komu jednou dceru provdá. Náhle jí po tváři začaly tiše stékat slzy.
Netrvalo dlouho a přiběhla Ludmila, starší dcera. Ani si nesvlékla kabát. Zamířila rovnou k sestře a objala ji tak pevně, až se Anna, která se až dosud držela a neplakala dokonce ani v noci do polštáře, konečně zlomila. Přitiskla obličej k Ludmilinu rameni a rozplakala se. Beze zvuku, téměř bez dechu, ale s takovou zoufalostí, jako by si teprve teď dovolila přestat být silná.
— Pojď se mnou, — řekla Ludmila jemně. — Řekneš mi všechno. Úplně všechno. Třeba se ti aspoň trochu uleví.
Odvedla sestru stranou, aby je rodiče neslyšeli.
Právě při rozhovoru s Ludmilou si Anna začala uvědomovat, kolik věcí během krátkého manželství odmítala vidět. Karel se k ní nezměnil ze dne na den. Chladl postupně. Byl odtažitější, zachmuřenější a stále méně s ní mluvil. Anna však každou jeho změnu vysvětlovala vlastní nezkušeností. Matka ji od dětství učila pořádku, a tak uklízela každý kout, vařila Karlova oblíbená jídla, snažila se k němu být laskavá a často hledala jeho pohled, jako by beze slov prosila: „Podívej, vždyť se kvůli tobě tolik snažím.“
Marie vešla potichu, posadila se na kraj lavice a vyslovila obavu, která ji už nějakou dobu pronásledovala.
— A co když se Anna nevrátila sama? Co když čeká dítě? Co budeme dělat potom?
Ludmila svraštila husté tmavé obočí.
— Co bychom dělali? Karla přivedeme třeba za límec. Vlastního dítěte se jen tak nezřekne. A zákon bude stát na naší straně.
V Anniných očích se na okamžik objevil nečekaný záblesk. Matčina slova v ní probudila drobnou, nesmělou naději. Bylo vidět, že její srdce se manžela ještě úplně nevzdalo. Pořád se drželo bláhové představy, že kdyby čekala dítě, Karel by možná litoval svých slov a všechno by mohlo být zase jako dřív.
— Nevím, — přiznala upřímně. — Možná by bylo dobře, kdyby dítě opravdu přišlo.
— Ty moje hloupoučká, — řekla Marie s lítostí a něhou. — Dobře. Počkáme a uvidíme.
— Choď ke mně častěji, — navrhla Ludmila. — Budeš si hrát s dětmi a přijdeš na jiné myšlenky. Toho nevděčníka musíš dostat ze srdce.
— Neměli bychom ji někam poslat? — nadhodila Marie opatrně. — Máme příbuzné u Třeboně. Mohla by nějakou dobu zůstat u nich.
— Ne, mami, — odmítla Ludmila. — Co by tam dělala? Schovávala se? A před kým? Před vlastním životem?
Všechny tři zmlkly. Každá se ponořila do svých myšlenek. V předsíni zavrzaly dveře, potom se ozvaly těžké kroky a dva hlubší hlasy. Josef se nevrátil sám.
Podle hlasitého, sebejistého hlasu bylo hned jasné, kdo přišel. Teta Alžběta, Josefova sestřenice, byla žena, která dokázala jedinou větou umlčet půl vesnice. Byla rázná, velkorysá a zvyklá rozhodovat rychle. Vešla bez zbytečného pobízení a její statná postava jako by rázem zaplnila celou světnici.
— Koho tady pohřbíváte? — zeptala se a přejela pohledem všechny zachmuřené tváře. — Proč tu sedíte jako zmoklé slepice? Co jste tak strašného ztratili?
Mluvila tak hlasitě, že by ji snad slyšeli i sousedé.
— Alžběto, tys neslyšela, co se u nás stalo? — začal Josef.
— Slyšela. A co má být? Máme si kvůli tomu lehnout na zem a naříkat až do jara? — odsekla. — Tak se vzpamatujte. A vy, děvčata, snad hosta ani neposadíte ke stolu?
Byla starší než Anna, Ludmila i Marie, a proto jim bez váhání říkala „děvčata“. Nebyla v tom urážka, spíš samozřejmá důvěrnost. Jen málokdo se odvážil s ní přít.
Všichni se přesunuli ke stolu, přinesli jednoduché venkovské jídlo a znovu začali probírat, co se stalo. Alžběta chvíli poslouchala. Potom udeřila dlaní do stolu.
— Dost. Už mě z toho bolí uši. Nepřišla jsem sem plakat s vámi. Přišla jsem s návrhem. Anno, chtěla bys pracovat na obecním úřadě? Pod mým vedením.
— Já? — Anna zvedla oči a nevěděla, jestli slyšela správně.
— Ne, sousedovic koza. Samozřejmě ty. Potřebuju někoho k účtům. Pan František, náš účetní, už sotva vidí na čísla. Každý den mě prosí: „Alžběto, pusť mě konečně domů, řádky mi skáčou před očima.“
— Ale já to neumím, — namítla Anna tiše.
— To je pravda, Alžběto, — přidala se Marie. — Kde by se to naučila? Má jen základní školu. Chtěla pokračovat ve studiu ve městě, ale my jsme ji nepustili. Báli jsme se, co by tam s ní bylo. A teď se člověk bojí, aby vůbec vyšla na ulici. Každý se bude ptát, proč se vrátila od manžela. Možná by bylo lepší poslat ji do továrny. Tam mladé po škole berou.
Alžběta na Marii ostře pohlédla.
— Vy ji chcete schovat? Takže sami věříte, že něco provedla, když ji chcete uklidit lidem z očí.
— Ale kdepak! — polekala se Marie. — Vždyť ona za nic nemůže.