Karel bydlel se svou rodinou o dvě ulice dál v malém domku, který zdědil po babičce. Byl čistý a upravený, skoro jako z obrázku: nízký plot, malé zápraží, u okna dvě jabloně. Právě tam začalo Annino krátké manželství — a na tom samém místě skončilo tak prudce, jako když někdo jediným pohybem přestřihne nit.
Následujícího dne se Marie s Josefem vydali za zetěm. Našli ho na dvoře. Přes noc napadla první tenká vrstva sněhu a Karel ji odmetával od domu. Byl vysoký a silný. Když uviděl tchána s tchyní, zarazil se a sklopil oči.
— Dobrý den, zetě, — řekl Josef a došel skoro až k němu.
Mluvil klidně, ale v tom klidu bylo cosi tvrdého.
— Tak nám vysvětli, proč jsi moji dceru poslal ze svého domu pryč.
— Dobrý den, — odpověděl Karel a opřel se o násadu koštěte. — Já ji nevyhodil. Jen jsem jí řekl, že pro nás oba bude lepší, když půjdeme každý svou cestou.
— To ses pomátl? — Josef zatnul čelisti. — Proč jste se tedy brali? Teď sedí doma a pláče, lidé se budou vyptávat. Ty jsi na ni hodil špínu, přestože k tobě šla s čistým srdcem.
Karel přešlápl z nohy na nohu. Na tmavé vlasy a řasy mu tiše usedaly vločky.
— Řekl jsem jí všechno. Rozvedeme se. Tím je to vyřízené.
— Ale proč? — vstoupila do hovoru Marie. V jejím pohledu se mísila bolest s prosbou. — Co se stalo? Čím ti ublížila? Řekni to rovnou a neschovávej se za pár slov.
Karel sevřel násadu tak pevně, až mu zbělely klouby.
— Žít s ní nebudu. Vaše Anna není taková, jakou jste ji vydávali.
Josef sebou prudce trhl.
— Takže tohle tvrdíš? A proč jsi tedy mlčel celý měsíc? — zeptal se dutě. — To jsi nic nepoznal hned? Proč jsi k nám chodil? Proč jsi ji žádal o ruku? Proč jsi dělal svatbu a před všemi sliboval, že s ní budeš žít?
— Poznal, — zabručel Karel. — Myslel jsem si, že si zvyknu. Nezvykl jsem si. Nemiluju ji.
— Ty nestydatý člověče! — Marie se roztřásla a tváře jí zrudly. — Sám sis ji vzal, měsíc s ní žil, a teď nám ji vracíš? Jak se má ukázat mezi lidmi? Lžeš. Já ti nevěřím. Znám svoji dceru. Jen ji pomlouváš.
— Myslete si, co chcete, — odsekl Karel. — Já vám ji vracím. Neubližoval jsem jí. Je zdravá. Tak si ji vezměte.
— Bože můj, kam jsme to došli… — Marie se chytila za hruď. Hlas jí zeslábl. — Vlastní dítě nám vracíš jako nepotřebný balík. Proč jsi tedy za ní pořád chodil? Ona si tě zpočátku skoro nevšímala. To ty ses mohl přetrhnout, abys ji získal.
— Marie, sedni si, — Josef ji zachytil za paži a jeho vztek na okamžik vystřídal strach. — Posaď se. Půjdeme za jeho rodiči. Ať se k tomu postaví i oni.
— Já to tak nemyslel… — začal Karel, když pochopil, že se věc vyhrocuje. — Ale stejně s ní žít nebudu.
— Raději už nemluv, — procedil Josef skrz zuby. — Protože nevím, co bych udělal.
Vedl Marii ke vrátkům, když se proti nim objevila Božena, Karlova matka. Vypadalo to, jako by celou dobu postávala nedaleko a čekala, až rozhovor dojde až k ní.
— Tak už je tu i naše příbuzná, — pronesla Marie hořce. — Možná nám tedy vysvětlíš ty, proč tvůj syn naši dceru takhle ponížil. Nejdřív si ji vzal a teď ji postavil za dveře. Je snad Anna nějaká věc, kterou si člověk přinese domů a pak vrátí?
Božena si upravila šátek a povzdechla si.
— Marie, já sama pořádně nevím, co se stalo. S manželem jsme se z něj snažili něco dostat. Nejdřív mlčel a potom řekl, že Anna prý před ním někoho měla. A náš Karel? Nedokázal to překousnout. To je celé.
— Dobře si rozmysli, co říkáš! — zvýšil Josef hlas tak, až se ulice kolem nich zdála najednou úplně tichá. — Nikoho neměla. Vydali jsme vám slušnou a poctivou dceru. Jestli s ní váš syn nechce žít, ať to přizná. Ale pomlouvat ji nedovolím.
Božena přimhouřila oči.
— A jak si tím můžeš být tak jistý? Já zase věřím vlastnímu synovi.
— S vámi se nedá mluvit, — odplivl si Josef stranou. — Žijte si, jak chcete. My přežijeme i tyhle řeči, i lidské jazyky. Pojď, Marie. Nemáme tady co dělat. Karel je jen člověk, který neumí stát za vlastním slovem. Něco mi na něm nesedělo už od začátku.
— Musíme ještě odvézt Anniny věci, — připomněla Marie tiše.
— Klidně si je vezměte, — odpověděl Karel rychle, očividně rád, že rozhovor končí. — Kdy chcete.
— Dej mi pár dní, — řekl Josef. — Až vychladnu, přijedu s vozem a všechno odvezu.
Cestou domů spolu téměř nepromluvili. První sníh měkce křupal pod botami, ale oni si nevšímali ani jeho bělosti, ani lidí, které potkávali. Nakonec ticho prolomila Marie.
— Kdyby se to aspoň nerozkřiklo. Jenže lidé se začnou ptát. A Božena bude šeptat po sousedech a bránit syna. Proč se nám tohle muselo stát? Anna seděla doma, nikam se nehnala. A pak přišel Karel jako vichřice. Párkrát s ní postál před domem a hned mluvil o svatbě. Ani se nestačila vzpamatovat. A já byla ještě ráda. Říkala jsem si, když si ji chce vzít, asi je to její osud.
Pro Anniny věci nakonec vyrazila celá rodina. Kůň táhl vůz pomalu po zasněžené cestě a kola tlumeně vrzala. Karel doma nebyl. Jako by schválně někam zmizel. Božena stála na zápraží a sledovala, jak odnášejí truhlu, peřiny, šaty i ostatní věci. Tvář měla napjatou a chladnou.