Nevěděla jsem, jestli se mám zlobit, nebo se smát.
„A co znamenalo tvoje ‚jednou to pochopíš‘?“
Petr bezmocně pokrčil rameny.
„Říkal jsem to, protože mě nenapadalo, co jiného odpovědět.“
Doktor Novák už se tentokrát neudržel a zasmál se.
Potom nám vysvětlil, že moje bolest břicha s fazolovým gulášem vůbec nesouvisí.
Našel u mě zdravotní problém, který se dal léčit. Potřebovala jsem však řádné lékařské sledování a rozumně sestavený jídelníček, ne dvacet let domácí léčby podle Petrova vlastního přesvědčení.
Po dvou dnech jsme se vrátili domů.
Večer Petr nakoukl do kuchyně.
Už jsem si dokázala představit, co připravil.
Místo guláše však položil na stůl velký talíř těstovin.
Potom vytáhl ze skříňky dvě sklenice fazolí a s přehnaně slavnostním gestem je vhodil do koše.
„Takže moje dvacetileté utrpení skončilo?“ zeptala jsem se.
Usmál se.
„Jestli tě ještě někdy budu nutit jíst fazole, pošli mě zpátky do nemocnice.“
Rozesmála jsem se.
A tehdy mi došlo něco důležitého.
Celé roky jsem byla přesvědčená, že za manželovým podivným chováním se ukrývá temné tajemství.
Tajemství skutečně existovalo.
Nebyla to však nevěra.
Ani zrada.
A už vůbec ne hrůza, kterou jsem si během těch hodin v nemocničním pokoji dokázala představit.
Před dvaceti lety se můj manžel o mě tak vyděsil, že se lékařova slova proměnila v domácí pravidlo.
Od té doby máme pravidlo nové.
Petr mi už nebude předepisovat vlastní léčbu.
A hlavně:
Fazolový guláš se u nás objeví na stole pouze tehdy, když si ho budu chtít dát sama.