Ráno po svatbě vonělo čerstvými květinami, drahým parfémem a kávou, která už dávno vystydla. Sluneční paprsky pronikaly mezi těžkými závěsy hotelového pokoje a kreslily na podlahu i stěny zlaté pruhy. Na křesle zůstala včerejší závoj a vedle něj stály napůl sbalené kufry.
Anna seděla na kraji postele a mlčky pozorovala Davida. Ještě spal, klidný a bezstarostný. Za několik hodin měli vyrazit na cestu, o níž snili celé měsíce.
Vtom zavibroval telefon na nočním stolku.
Anna po něm rychle sáhla, aby manžela nevzbudila. Na displeji svítilo neznámé číslo z města.
„Prosím?“ ozvala se tiše a vyšla na balkon.
„Paní Anno Nováková? Dobrý den. Volám z matriky, kde jste včera uzavřela sňatek,“ pronesla úřednice formálním hlasem. „Potřebujeme se s vámi naléhavě setkat kvůli dokumentům.“
Anně se sevřel žaludek.
„Co se stalo?“
„Při kontrole jsme zjistili závažný nesoulad v centrálních registrech. Žádáme vás, abyste se k nám co nejdříve dostavila osobně.“
„Ale dnes odjíždíme. Nemůže se to vyřešit později?“
„Bohužel ne. A ještě vás prosím, abyste přišla bez pana Davida Nováka. Zatím mu o našem rozhovoru nic neříkejte.“
Ta poslední slova zněla obzvlášť znepokojivě.
„Proč?“
„Všechno vám vysvětlíme osobně.“
Hovor skončil.
Anna ještě několik minut stála bez hnutí a snažila se pochopit, co právě slyšela. Čím víc si vybavovala úředniččin hlas, tím silnější byl její neklid.
Když se vrátila do pokoje, David už byl vzhůru.
„Dobré ráno, ženo,“ usmál se.
To oslovení ji tentokrát zasáhlo mnohem tíživěji než jindy.
„Musím na chvíli odejít,“ řekla a pokusila se zachovat klid. „V práci se objevil naléhavý problém. Potřebuju podepsat nějaké dokumenty.“
„Dnes? Hned po svatbě?“
„Ano. Prý to nebude trvat dlouho.“
„Pojedu s tebou.“
„To není nutné. Všechno zařídím sama a brzy se vrátím.“
O něco později zastavilo taxi před budovou, kterou Anna dobře znala.
Ještě včera do ní vstupovala za hudby, mezi úsměvy a svatebními gratulacemi.
Dnes mířila služebním vchodem dovnitř a úzkost cítila téměř fyzicky.
Chodby byly prázdné.
V kanceláři číslo dvanáct na ni čekala žena středního věku s deskami v rukou.
„Pojďte dál. Jmenuji se Petra Malá,“ představila se.
Anna se posadila naproti ní.
„Prosím, řekněte mi, co se děje.“
Úřednice chvíli mlčela. Potom desky otevřela.
„Po registraci manželství probíhá automatická kontrola údajů v celostátních databázích.“
„A co zjistila?“
„Ukázalo se, že u vašeho manžela stále existuje platný záznam o dříve uzavřeném manželství.“
Anna nedokázala význam té věty hned zpracovat.
„Promiňte?“
„Podle údajů, které jsme obdrželi dnes ráno, je pan David Novák stále oficiálně ženatý s jinou ženou.“
Svět se pod Anninýma nohama zachvěl.
„To není možné.“
Petra k ní posunula kopii dokumentu.
„Také jsme si nejprve mysleli, že jde o chybu. Proto jsme vás požádali, abyste přišla osobně.“
Anna hleděla na list papíru a odmítala uvěřit tomu, co vidí.
Datum svatby.
Příjmení.
Jméno jiné ženy.
Všechno působilo úředně a naprosto skutečně.
„Nemohlo dojít k chybě v systému?“
„Tuto možnost jsme prověřovali jako první. Informace se však shodují v několika nezávislých zdrojích.“
„David mi říkal, že nikdy ženatý nebyl.“
„Pak o celé záležitosti buď sám nevěděl, nebo vám ji zatajil.“
Tahle slova bolela nejvíc.
Po odchodu z kanceláře Anna dlouho seděla v autě a nemohla se odhodlat k návratu do hotelu.
Myšlenky se jí pletly.
Najednou si vybavovala drobnosti, kterým dřív nevěnovala pozornost.
Podivné telefonáty.
Jeho neochotu mluvit o minulosti.
Občasné cesty „za vyřízením věcí“, o nichž hovořil vždy jen neurčitě.
To, co kdysi vypadalo jako náhoda, se nyní skládalo do znepokojivého obrazu.
Po hodině se přece jen vrátila.
David na ni čekal v hotelové hale.
„Kde jsi byla? Už jsem měl strach.“
Anna si ho pozorně prohlédla. Vypadal stejně klidně jako ráno, jako by se za poslední hodiny nic nestalo.
„Musíme si promluvit.“
Úsměv z jeho tváře zmizel.
„Co se děje?“
„Dnes jsem nebyla v práci.“
Napjal se. Jen nepatrně, ale Anna si toho všimla.
„Tak kde jsi byla?“
„Na matrice.“
Několik vteřin se zdálo nekonečných.
„Proč?“
„Řekli mi, že jsi pořád ženatý.“
David zbledl.
Jeho reakce prozradila víc než jakékoli vysvětlování.
Nezeptal se, jak je to možné.
Nezačal se rozčilovat.
Ani to nepopřel.
Vylekal se. Opravdu se vyděsil.
Pomalu se posadil do křesla.
„Anno…“
„Je to pravda?“
David zavřel oči.
A to Anně stačilo.
Odpověď už dostala.
Pokoj naplnilo těžké ticho.
Anna cítila, jak se v ní bortí něco hlubšího než láska nebo důvěra. Rozpadala se představa, v níž žila celé dva roky.
Muž, kterého považovala za nejbližšího člověka, byl najednou někým úplně jiným.
Nejhorší nebyl dokument ani chyba v registru.
Nejhorší bylo pomyšlení, že celý jejich příběh mohl od samého počátku stát na lži.
Anna stála u okna hotelového pokoje. Nevnímala sluneční teplo ani měkký koberec pod chodidly. Všechno kolem ní bylo rozmazané. Před několika minutami David potvrdil něco, co jí ještě ráno připadalo naprosto nemyslitelné.
Seděl v křesle a skláněl hlavu.