„Řekni mi alespoň něco,“ promluvila nakonec.
Přejel si dlaní po tváři.
„Není to tak jednoduché, jak se zdá.“
„Opravdu?“ Anna se hořce pousmála. „Zvenčí je to úplně jasné. Vzal sis mě, přestože jsi byl ženatý s někým jiným.“
David k ní zvedl oči.
„Už spolu dávno nežijeme.“
„Ale podle zákona jste pořád manželé?“
Pomalu přikývl.
To jediné gesto ji zasáhlo víc než všechna jeho případná ospravedlnění.
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„Bál jsem se.“
„Čeho?“
„Že tě ztratím.“
Anna se od něj odvrátila.
Překvapovalo ji, že nepláče. Otřes byl příliš silný a slzy jako by se v ní někde zastavily.
Čekala by omyl v databázi, nešťastnou shodu okolností nebo cizí zlý žert. Naproti ní však seděl muž, který pravdu nepopíral.
„Kdy jsi mi to chtěl říct?“
David dlouho mlčel.
„Chtěl jsem to vyřešit ještě před svatbou.“
„Chtěl?“
„Ano.“
„Ale nevyřešil jsi to.“
„Nestihl jsem to.“
Anna se prudce otočila.
„Za dva roky našeho vztahu jsi to nestihl?“
David neodpověděl. A jeho mlčení bylo výmluvnější než slova.
Anna si pomalu sedla na židli naproti němu.
„Kdo je ta žena?“
„Někdo, s kým jsem kdysi žil.“
„Jak se jmenuje?“
„Markéta.“
„Kde je teď?“
„Přesně nevím.“
Anna se zamračila.
„Jak můžeš nevědět, kde je tvoje oficiální manželka?“
David si těžce povzdechl.
„Rozešli jsme se před šesti lety.“
„Tak proč jste se nerozvedli?“
Nervózně si propletl prsty.
„Všechno bylo mnohem složitější.“
Každé jeho další vysvětlení znělo hůř než předchozí.
„Takže jsi šest let nic nepodnikl?“
„Podnikl.“
„Co přesně?“
„Snažil jsem se ji najít.“
„A nenašel?“
„Ne.“
Anna cítila, jak v ní roste podráždění.
Příliš mnoho tajemství.
Příliš málo skutečně upřímných odpovědí.
„Ukaž mi dokumenty.“
David zvedl hlavu.
„Jaké dokumenty?“
„Všechno, co se týká toho manželství.“
Zjevně znervózněl, což její obavy ještě prohloubilo.
„Teď je u sebe nemám.“
„Tak pro ně pojedeme.“
„Hned?“
„Ano. Hned.“
Poprvé za celý rozhovor vypadal David bezradně. Zřejmě čekal slzy, výčitky nebo hysterii, ne klidné a přesné otázky.
Za hodinu dorazili k jeho bytu, který pronajímal už předtím, než se s Annou seznámil.
Klíče mu zůstaly.
Pod záminkou, že potřebuje zkontrolovat účty za služby, požádal nájemníky, aby je na chvíli pustili dovnitř.
Ve staré skříni skutečně ležely desky.
David je vytáhl jen s velkou neochotou.
Anna si okamžitě začala prohlížet jejich obsah.
Oddací list.
Kopie žádostí.
Staré potvrzení a úřední zprávy.
Mezi dokumenty si však všimla ještě něčeho.
Obálky zažloutlé stářím.
Na přední straně bylo napsáno Davidovo příjmení.
Anna k němu zvedla oči.
„Co je to?“
„Nevím.“
Jeho hlas však zněl nepřesvědčivě.
Obálku otevřela.
Uvnitř leželo několik listů popsaných ženským rukopisem.
Po prvních řádcích znehybněla.
„Davide, jestli se někdy rozhodneš tenhle dopis přečíst, znamená to, že už uplynulo dost času…“
Anna vzhlédla.
David zbledl.
„Ty už jsi ho četl?“
Neodpověděl.
Anna pokračovala.
Markéta v dopise psala o své nemoci a léčbě, o tom, že se odstěhovala do jiného města. Nechtěla se stát pro Davida přítěží a prosila ho, aby ji nehledal.
S každým dalším odstavcem se příběh měnil, ale zároveň byl stále méně pochopitelný.
Když dočetla, pečlivě papíry složila.
„Byla vážně nemocná?“
„Ano.“
„Věděl jsi o tom?“
„Dozvěděl jsem se to později.“
„Proč jsi mi nic neřekl?“
David se posadil na židli. Během jediného dopoledne jako by zestárl o několik let.
„Stydím se.“
„Za co?“
„Za to, že jsem nic neudělal.“
V místnosti znovu zavládlo ticho.
Anna cítila, že k úplné pravdě se ještě nedostali.
Příliš mnoho věcí do sebe nezapadalo.
Jestli Markéta odešla sama, proč David nepožádal o rozvod?
Jestli ji hledal, proč ten dopis zůstal celé roky neotevřený?
A jestli chtěl všechno napravit, proč uzavřel nové manželství dřív, než ukončil to předchozí?
Otázek přibývalo.
Odpovědí bylo stále zoufale málo.
Večer Anna odjela k rodičům.
David se ji nepokoušel zadržet. Jen jí pomohl odnést kufr k autu.
Celou cestu hleděla z okna.
Matka otevřela dveře téměř okamžitě. Stačil jí jediný pohled na dceru.
„Co se stalo?“
A tehdy Anna poprvé za celý den propukla v pláč.
Nekřičela a nedostala hysterický záchvat. Slzy jí jednoduše začaly stékat po tvářích.
Pozdě večer, když už rodiče spali, telefon tiše pípl.
Přišla zpráva z neznámého čísla:
„Paní Anno Nováková? Váš kontakt mi předali pracovníci matriky. Potřebujeme se setkat. Týká se to pana Davida Nováka a jeho prvního manželství. Neznáte celý příběh.“
Anna si zprávu přečetla několikrát.
Potom pohlédla na hodiny.
Bylo skoro půlnoc.
Vzápětí dorazila další zpráva:
„Jmenuji se Ivana Konečná. Byla jsem právní zástupkyní Markéty.“
Spánek byl pryč.
Prsty jí zchladly.
Anna odepsala jen krátce:
„Jak víte o mém manželství?“
Telefon téměř okamžitě zazvonil.
„Dobrý večer,“ ozval se klidný ženský hlas. „Omlouvám se, že volám tak pozdě. Obávám se však, že máme méně času, než si myslíte.“
„O čem to mluvíte?“
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho.
Pak žena řekla něco, kvůli čemu se Anně na okamžik zastavilo srdce: