Lenka se občas smála:
„Tak co, našla sis konečně svého ideálního muže?“
„Ještě lepšího,“ odpovídala Sofie a hladila kocoura za uchem. „Tenhle aspoň nepoužívá můj krém.“
Václav se ještě několikrát pokusil navázat kontakt.
Nejdřív posílal obyčejné neutrální zprávy.
Potom začal podrobně vysvětlovat, jak velmi ho Sofie špatně pochopila.
Po nějaké době jí dokonce poslal fotografii z posilovny s popiskem: „Pracuji na sobě.“
Sofie se na snímek dívala sotva tři vteřiny a pak jeho číslo zablokovala.
Ne proto, že by se zlobila.
Jen už nechtěla být součástí cizího zápasu s vlastními komplexy.
Jednoho večera seděla Sofie u okna s hrnkem horkého čaje. Kocour vedle ní líně podřimoval stočený do malého šedého klubíčka. Za sklem se postupně rozsvěcela okna domů i pouliční lampy, lidé spěchali za svými záležitostmi a auta se pomalu sunula po deštěm lesklé vozovce.
Tehdy Sofie velmi jasně pochopila, že vztah dřív až příliš často považovala za hlavní cenu dospělého života.
Jako by člověk bez partnera byl jen nedokončenou verzí sebe sama.
Skutečnost však byla mnohem prostší.
Štěstí jen málokdy přijde v podobě, kterou si předem vysníme.
Někdy vypadá jako tichý byt.
Jindy jako teplá deka na pohovce.
Jako absence nesmyslných hádek.
Jako možnost být sama sebou.
A také jako kocour, který ospale natáhne packu směrem k vaší ruce.
Telefon se znovu krátce rozsvítil.
Na displeji se objevila zpráva z neznámého čísla:
„Sofie, tady Václav. Pořád si myslím, že jsi k závěru došla příliš rychle.“
Několik vteřin na ni hleděla. Potom se podívala na kocoura.
Ten líně pootevřel jedno oko a naprosto lhostejně zívl.
Sofie se usmála, číslo zablokovala a odložila telefon co nejdál.
Pak se napila už trochu vychladlého čaje a poprvé po mnoha letech se cítila skutečně dospělá — ne proto, že by vedle ní konečně stál muž, ale proto, že ji nepřítomnost muže už vůbec neděsila.