Mlčky vstal, vzal si bundu a zamířil do předsíně. U dveří se zastavil a podíval se na Sofii.
„Ještě toho budeš litovat. Normálních mužů je dneska strašně málo.“
Sofie se pousmála a otevřela dveře.
„Jestli jsou ostatní ještě zajímavější než ty, raději si opravdu pořídím kočku.“
Václav nespokojeně odfrkl, cosi si zamumlal pod nos a vyšel na chodbu.
Dveře se zavřely.
V bytě konečně zavládlo ticho.
Sofie se vrátila do kuchyně, vzala do ruky šálek a u dřezu si všimla otevřeného tubusu s oním krémem. Několik vteřin na něj jen zírala. Pak se náhle rozesmála tak hlasitě, až sama překvapeně zavrtěla hlavou.
Celý večer byl tak absurdní, že už ho jednoduše nešlo brát vážně.
A někde uvnitř si Sofie najednou uvědomila překvapivě prostou věc: její život nemusí být nešťastný jen proto, že v něm není muž.
Smích ne a ne ustoupit. Opřela se rukama o kuchyňskou linku a snažila se uklidnit, ale pokaždé, když si představila Václavův vážný výraz a fén v jeho rukou, znovu se jí roztřásla ramena.
Když veselí konečně polevilo, připadal jí byt neobyčejně poklidný. Za oknem drobně mrholilo, kapky pomalu stékaly po skle a ve dřezu stály dva šálky — její vlastní a cizí, který zůstal jako připomínka jednoho z nejpodivnějších večerů poslední doby.
Sofie automaticky vzala ten hostův a najednou pocítila únavu. Ne tolik z Václava samotného, jako spíš z nekonečných pokusů dospělých lidí hrát si na někoho, kým nejsou.
Pustila vodu, opláchla zbytky čaje a všimla si, že tentokrát po nepovedené schůzce necítí zklamání. Jindy v ní podobné večery zanechaly nepříjemnou pachuť, nutili ji pochybovat o sobě a znovu si přehrávat, co přesně se pokazilo.
Teď to bylo jiné.
Bylo jí lehčeji.
Jako by jí někdo konečně dovolil vystoupit z nekonečných závodů jménem „stihni si zařídit osobní život, dokud není pozdě“.
Telefon na stole krátce zavibroval.
Přišla zpráva od Václava.
„Sama sis to celé zbytečně zkomplikovala. Ale nezlobím se na tebe.“
Sofie si text přečetla dvakrát a znovu se pousmála.
Samozřejmě.
Za všechno mohla ona.
Ne muž, který si uprostřed cizího bytu udělal v koupelně kosmetickou proceduru.
Neodpověděla.
Zhasla v kuchyni, vzala si deku a usadila se na pohovce v obýváku. Televize tiše hrála jako kulisa, ale Sofie ji téměř nevnímala. Myšlenky přicházely jedna za druhou.
Když byla mladší, připadalo jí, že vztah musí být povinnou součástí života. Jako by bez stálého člověka po boku nebylo možné být opravdu šťastná. Potom přišlo manželství, roky ústupků, neustálé přizpůsobování a marné pokusy udržet něco, co už dávno nedělalo šťastným ani jednoho z nich.
Po rozvodu se Sofie dlouho bála zůstat sama.
Hlavně večer.
Děsilo ji ticho bytu, chybějící kroky za zády i prázdná polovina postele. Zdálo se jí, že když vedle ní nikdo není, musí být chyba určitě v ní.
Časem ji však život naučil něco úplně jiného.
Ticho může být útulné.
Prázdný prostor dokáže přinášet pohodlí.
A samota nemusí znamenat nešťastný osud.
Někdy člověku jen umožní konečně zaslechnout vlastní přání.
Ráno se Sofie probudila v nečekaně dobré náladě. Slunce pronikalo mezi závěsy, z kuchyně voněla čerstvá káva a uvnitř necítila obvyklou úzkost po nepovedené schůzce.
Klidně se připravila do práce a dokonce si tiše pobrukovala.
V kanceláři si její nálady okamžitě všimla kamarádka Lenka.
„Tak povídej, jak dopadlo rande s tím automechanikem?“ zeptala se zvědavě a přisunula se blíž.
Sofie na chvíli zaváhala.
„Jsi si jistá, že to chceš slyšet?“
O pět minut později se Lenka málem nemohla nadechnout smíchy a utírala si slzy papírovým kapesníkem.
„Počkej… ještě jednou. On se opravdu sušil tvým fénem?“
„Bohužel ano.“
„A použil i tvůj krém?“
„A zrovna ten nejdražší.“
Lenka položila hlavu na stůl.
„Sofie, teď už tě nesmíme pouštět na schůzky bez dozoru. Tohle není život, ale hotový komediální seriál.“
„Aspoň už vím, kam občas mizí drahá kosmetika.“
Celý pracovní den se Sofie cítila neobyčejně lehce. Dokonce ani vedoucí se svými nekonečnými připomínkami ji téměř nedokázal podráždit.
Večer se pak stalo něco, co vůbec nečekala.
U vchodu do domu si všimla malého promoklého kocoura schovaného pod lavičkou. Byl šedý, hubený, měl obrovské opatrné oči a viditelně se třásl zimou.
Sofie se zastavila.
Kocour také znehybněl a pozorně se na ni zadíval.
„Ani to nezkoušej,“ zamumlala. „Včera jsem o kočce jen žertovala. Neber to jako pozvání od osudu.“
Kocour tiše zamňoukal.
Za deset minut už Sofie stoupala do bytu s přepravkou, kterou koupila v nejbližším obchodě pro zvířata. Uvnitř seděl úplně promočený nový známý.
„Je to jen dočasné,“ řekla přísně, když odemykala dveře. „Jen než přestane pršet.“
Kocour se na ni podíval tak nedůvěřivě, jako by předem věděl, že ho odsud už nikdo nevyhodí.
Za týden klidně spal na její pohovce.
Za měsíc už sebejistě řídil kuchyň, jako by tam byl pánem odjakživa.
A o něco později Sofie zjistila jednu překvapivou věc: večery už jí nepřipadaly prázdné.
Po práci na ni doma někdo čekal.
Byl sice drzý, chlupatý a každý den přesně v šest vyžadoval jídlo, ale zato nevedl přednášky o ženských nárocích a neodvolával se na záhadné vědecké výzkumy.