— Dobře. Klíče už nemám. Do Moničiných problémů se dál plést nebudu. Našla si pokoj. Už to není tvoje starost, chápu to.
— To chápeš správně.
Přikývl a odešel.
Rozvod nějakou dobu trval, ale obešel se bez špinavostí. Petr nevymýšlel falešná obvinění, nepožadoval část jejího bytu a nepokoušel se znovu proniknout do jejího domova prostřednictvím lítosti nebo vět typu „pojďme si to aspoň v klidu promluvit u tebe“. Jitka od začátku jasně stanovila, že všechny otázky se budou řešit pouze věcně a nikdy v jejím bytě. K jejímu překvapení tentokrát Petr neodporoval.
Do léta se její život znovu ustálil. Pracovna zůstala pracovnou. V policích ležely látky, v krabicích galanterie a na krejčovské panně visel nedošitý kostým se stříbrnou stuhou. V kuchyni byl klid. Nikdo neplánoval, který pokoj je třeba uvolnit. Nikdo nehledal náhradní klíče. Nikdo její odmítnutí nenazýval rozmarom.
Jednoho večera Jitka stála u okna. Na dvoře chlapci kopali do míče, u vchodu se dvě sousedky o něčem dohadovaly a z horního patra se ozýval smích. Rozhlédla se po bytě — po svém tichém domově, který znovu nesestavil nový nábytek ani oprava, ale prosté právo rozhodovat o tom, kdo v něm bude žít.
Kdysi si myslela, že nejhorší, co může rodinný život přinést, jsou hlasité hádky a zjevná zrada. Mýlila se. Mnohem nebezpečnější je tiché přesvědčení druhého člověka, že smí rozhodovat o tvém domově, čase a vůli jen proto, že je to pro něj pohodlnější.
Jitka přistoupila ke dveřím, zkontrolovala nový zámek, odložila klíče do zásuvky komody a vrátila se do pracovny. Na stole ležel seznam úkolů na další den. Práce, látka, zkouška, doručení.
Obyčejný život.
Jen s tím rozdílem, že v něm už nikdo nerozhodoval místo ní.