Po těch slovech Petr zbledl.
— Zbláznila ses? Kvůli vlastní sestře voláš policii?
— Kvůli pokusu vstoupit do mého bytu. Ano.
Monika zřejmě přes dveře zaslechla slovo policie, protože bušení okamžitě ustalo. Na chodbě se ozvaly zrychlené hlasy, zašustily tašky a někdo tiše zaklel. Než hlídka přijela, stěhováci i dodávka zmizeli. Zůstala jen Monika, Petr a dvě sportovní tašky opřené o zeď — zřejmě ty, které se jí podařilo vynést nahoru.
Rozhovor s policisty byl krátký, ale dostatečně jasný. Jitka ukázala doklady k bytu a vysvětlila, že s bydlením Moniky nesouhlasila, že jí Petr bez vědomí předal náhradní klíče a že zámek už nechala vyměnit. Monika se snažila namítat, že jde o rodinnou záležitost, ale policista ji bez emocí přerušil:
— Rodinná nerodinná, majitelka nesouhlasí. Tím je věc uzavřená. Vezměte si věci a najděte jiné místo.
Petr stál u zdi s kamenným výrazem. Monika se nejdřív rozčilovala, potom přešla do uraženého šeptání a nakonec se rozplakala. Nebyly to slzy bezmoci, spíš vzteku a ponížení. Jitka neustoupila. Nezměkčila a neodvrátila oči.
Když chodba utichla a dveře se znovu zavřely, byt naplnilo nezvyklé ticho. Dokonce i lednice zněla hlasitěji než obvykle.
Petr vešel do obýváku, sedl si na kraj pohovky a dlouho mlčel. Potom řekl:
— Tohle bych od tebe nikdy nečekal.
Jitka zůstala stát.
— Já zase čekala, že můj manžel nebude tajně rozdávat klíče od mého bytu.
— Mohla jsi to vyřešit bez policie.
— Mohla. Kdybyste ty a tvoje sestra pochopili slovo „ne“ hned napoprvé.
Petr k ní zvedl oči.
— Chtěl jsem pomoct někomu blízkému.
— Chtěl jsi jí pomoct na můj účet. Mým prostorem, mojí prací a mým domovem.
— Zase jen tvoje, tvoje a tvoje.
— Protože dnes jsem musela věci pojmenovat tak, jak skutečně jsou.
Seděl s lokty opřenými o kolena. Vypadal unaveně a během jediného dne jako by zestárl. Jitka však necítila lítost. Před ní neseděl bezmocný muž, kterému někdo ublížil. Seděl tam dospělý člověk, který se rozhodoval krok za krokem a teď se setkal s následky.
— Co bude dál? — zeptal se.
— To záleží na tobě, — odpověděla Jitka. — Buď pochopíš, že můj souhlas v tomhle domě něco znamená, nebo si najdeš bydlení a odstěhuješ se sám.
Petr prudce zvedl hlavu.
— Ty mě vyhazuješ?
— Dávám ti na výběr. Ale žít dál tak, jako by můj hlas v tomhle bytě neexistoval, nebudeš.
Neodpověděl.
Další tři dny proběhly chladně a bez zbytečných slov. Petr doma spal, ale téměř nemluvil. Monika mu volala skoro každý večer. Jednou Jitka zaslechla z předsíně jeho podrážděné: „Řekl jsem dost.“ Čtvrtý den si Petr sám sedl naproti ní ke kuchyňskému stolu.
— Našel jsem si byt, — řekl. — Dočasně pro sebe.
Jitka přikývla. Ne vítězoslavně a ne překvapeně. Prostě jen přikývla.
— Kdy se stěhuješ?
— Zítra odvezu věci.
Promnul si čelo.
— Myslel jsem, že nakonec ustoupíš. Upřímně. Myslel jsem, že se chvíli pohádáš a pak si zvykneš.
— A právě v tom byl celý problém, Petře.
— Asi ano.
Ten večer spolu poprvé po dlouhé době mluvili klidně. Nesnažili se usmířit ani si navzájem říkat hezká slova. Jen pojmenovávali, co se stalo. Petr přiznal, že si zvykl rozhodovat za oba pokaždé, když mu to připadalo pohodlné. Jitka řekla, že se ve vlastním domově unavila rolí člověka, kterého se nikdo nemusí ptát. Tentokrát se nehádal.
Petr se odstěhoval následující den. Jitka jeho balení sledovala pozorně, ale bez spěchu. Kufr, dvě sportovní tašky, krabice s nářadím, oblečení, notebook, bundy z předsíně, nabíječky a dokumenty. Nedovolila mu, aby odchod protahoval po týdnech. Všechno muselo být pryč najednou.
Když byl připravený, natáhla ruku.
— Klíče.
Mlčky vytáhl svazek a položil jí ho do dlaně.
— Všechny?
— Všechny.
Jitka se podívala na přívěsek, klíče přepočítala a teprve potom přikývla.
Dveře za Petrem se zavřely bez bouchnutí, obyčejným pohybem. Přesto byl byt okamžitě jiný. Jako by z něj někdo odnesl cizí sebejistotu, která se poslední dny procházela místnostmi jako skutečná paní domu.
Po dvou týdnech Petr napsal, že by si chtěl promluvit. Jitka souhlasila, ale ne doma. Sešli se na lavičce u dětského hřiště ve dvoře. Petr působil upraveněji než v den odchodu, v hlase už však nebyla jeho dřívější těžká jistota.
— Podal jsem žádost o rozvod, — řekl. — Soudní cestou. Bude to tak správné, když jsem se nedokázal rozejít v klidu a je potřeba vyřešit naše bydlení. Děti nemáme a společný majetek dělit nebudeme. Na byt si nárok dělat nebudu.
— A ani nemůžeš, — odpověděla Jitka klidně.
— Já vím.
Na chvíli se odmlčel.
— Nepřišel jsem se omluvit jen proto, aby se to nějak uzavřelo. Došlo mi něco důležitého. Opravdu jsem si myslel, že všechno zařizuji správně, protože to dělám pro rodinu. Ani jsem si nevšiml, že tě přitom vytlačuji z tvého vlastního života.
Jitka sledovala děti u prolézačky, ženu s nákupní taškou a muže, který venčil chlupatého psa. Svět kolem nich pokračoval dál, a právě proto jejich rozhovor působil ještě pravdivěji. Nebylo tu jeviště ani diváci, před kterými by se dalo hrát.
— Došlo ti to pozdě, — řekla.
— Pozdě.
Petr vstal.