Tereza se na něj dívala a snažila se pochopit, jestli opravdu neslyší, co právě říká, nebo to slyšet nechce.
— Martine, tvoje matka se rozhodla utratit moje peníze bez mého souhlasu. To není divadlo. To je moje odmítnutí.
— Jen chtěla pomoct Lucii.
— Z mých peněz.
— Mohla jsi to udělat z úcty k naší rodině!
Tereza vstala a přešla k oknu. Venku už téměř zmizelo poslední světlo a nad střechami se usazovala tma.
— Martine, potřebuju, abys mě teď opravdu poslouchal. Nehádal se, neobhajoval se, jen pochopil, co ti říkám. Kdykoli vznikl problém mezi mnou a tvojí rodinou, nikdy ses nepostavil vedle mě. Vždycky jsi chtěl, abych ustoupila já. Dnes se stalo totéž. Nechci, abys se s matkou hádal. Chci jen, abys uznal, že mám své hranice, a jako můj manžel je respektoval.
Martin chvíli mlčel.
— Máma je pořád moje máma. Nemůžu s ní kvůli všemu bojovat.
— Nežádám tě, abys s ní bojoval. Žádám tě, abys někdy stál na mojí straně.
Odvrátil oči. Tereza čekala. Nepotřebovala dokonalou větu. Stačilo by jí cokoliv, co by ukázalo, že ji konečně pochopil. Martin však jen těžce vydechl a zopakoval známou formulku.
— Musíš chápat, jak složité to pro mě je. Příště se prosím zkus zachovat mírněji. Kvůli mně.
Tereza pomalu přikývla. Ne na znamení souhlasu. Jen pochopila, že ten rozhovor skončil. A nejspíš nejen on.
Další dny se bytem táhlo těžké ticho. Nebylo to klidné mlčení dvou blízkých lidí po náročném dni, ale ticho, v němž každý přemýšlí sám a oba se vyhýbají prvnímu kroku. Martin ráno odcházel do práce, večer se vracel, povečeřel a dlouho zíral do telefonu. Tereza se ponořila do práce. Ve firmě připravovali čtvrtletní uzávěrku a množství povinností jí alespoň na několik hodin denně dovolovalo nemyslet na vlastní manželství.
Třetí den zavolala Alena. Tereza viděla její jméno na displeji, ale hovor nepřijala. O chvíli později jí napsal Martin, že máma prosí, aby jí zavolala zpátky, protože chce mluvit. Tereza odpověděla jen: „Teď ne.“ Martin už nenaléhal.
Po týdnu přišla od Aleny dlouhá hlasová zpráva. Dotčeně v ní vypočítávala všechno, co podle svého názoru pro mladé manžele udělala, a stěžovala si na nevděk snachy. Tereza poslechla asi polovinu, pak nahrávku vypnula a odložila telefon.
Ještě ten večer seděla v kuchyni před notebookem. V prohlížeči měla otevřené stránky právních poraden, články o majetkovém vypořádání při rozvodu a diskusní fórum, kde lidé popisovali podobné situace. Informace si pročítala klidně a systematicky a dělala si poznámky do sešitu. Byt byl její, protože ho koupila před svatbou. Hypotéku téměř celou splatila z vlastních peněz. Neměli žádné společné úvěry ani drahý majetek, který by pořizovali společně. Z právního hlediska nepůsobila jejich situace nijak složitě.
Tereza neplakala. Ne proto, že by ji to nebolelo. Bolest tam byla, jen tichá, matná a bez velkých gest. Ještě silněji než bolest cítila únavu z toho, jak dlouho odmítala vidět něco zjevného. Martin si ji nikdy nevybral jako svou stranu. Nebyl zlý ani krutý. V běžném životě byl docela obyčejný muž. Jen v jeho vnitřním žebříčku byla matka vždy na prvním místě a manželka tam, kde zrovna zůstalo volno.
Následující pátek podala Tereza žádost o rozvod. Bez scény a bez předchozích výhrůžek. Připravila dokumenty, zařídila všechno potřebné a cestou domů se zastavila jen pro několik věcí k večeři. Udělala si těstoviny se zeleninou, protože neměla energii na nic složitého, a jedla u okna s výhledem do večerního dvora.
Martin se to dozvěděl ještě ten den. Tereza před něj položila kopii podání a řekla, že všechny potřebné informace jsou uvnitř. Viditelně zbledl a zeptal se, jestli to opravdu myslí vážně. Tereza odpověděla, že ano.
— To všechno kvůli Luciiným narozeninám? — zeptal se zmateně.
— Ne, — řekla Tereza. — Kvůli celým třem rokům.
Martin dlouho mlčel. Pak ji prosil, aby nic neuspěchala, aby počkala a dala jim šanci si v klidu promluvit. Tereza souhlasila. Seděli v kuchyni skoro dvě hodiny. Nejdřív se Martin obhajoval, potom se začal zlobit a nakonec se znovu vrátil k vysvětlování. Tvrdil, že jeho matka byla vždycky taková a že ji nikdo nezmění. Vyčítal Tereze, že sama všechno komplikuje. Připomínal jí, že dřív bývala mnohem klidnější.
— Dřív jsem si myslela, že je to jen přechodné, — odpověděla. — Čekala jsem, že si toho jednou všimneš sám. Že moje pocity pro tebe budou důležité.
Martin se na ni díval a nevěděl, co říct. Ne proto, že by neexistovala odpověď. Jen každá odpověď by ho donutila buď znovu bránit matku, nebo připustit, že Tereza má pravdu. A to druhé pro něj bylo příliš těžké.
O pár dní později začala Alena volat čím dál častěji. Nejprve Tereze, pak Martinovi, kterému přikazovala, aby ženu přiměl vzpamatovat se. Tereza hovory ignorovala. Martin ji prosil o schůzku, tvrdil, že se chce změnit a že by rád jejich vztah postavil jinak. Souhlasila s jedním setkáním v malé kavárně na neutrálním místě. Martin tam mluvil přesně tak, jak by se v podobné chvíli mluvit mělo. Sliboval, že na sobě bude pracovat, že spoustu věcí pochopil a že se na situaci teď dívá jinak. Tereza ho klidně poslouchala.