— Říkáš to jen proto, že jsem podala žádost, — poznamenala. — Ne proto, že jsi opravdu pochopil problém.
Martin začal protestovat. Tereza se s ním nepřela. Jen upozornila na jedinou věc: během celého rozhovoru ani jednou nepřiznal, že jeho matka udělala něco špatně. Ani teď, kdy šlo o záchranu jejich manželství.
Martin zmlkl. Potom řekl, že to Alena nese velmi těžce a že se kvůli tomu hodně trápí. Tereza dopila kávu a vstala.
— Nezlobím se na tebe, — řekla u východu. — Jen si rodinný život představujeme každý úplně jinak.
Rozvod byl za tři měsíce hotový a obešel se bez větších komplikací. Byt zůstal Tereze a prakticky nebylo co dělit. Martin se odstěhoval k matce. Od společných známých se k Tereze doneslo, že Alena bývalou snachu označuje za lakomou a namyšlenou a říká, že její syn měl štěstí, když se jí včas zbavil. Tereza nad tím jen pokrčila rameny.
Luciiny třicáté narozeniny se nakonec konaly, ale mnohem skromněji, než Alena původně plánovala. Rodina vybrala menší restauraci, obešla se bez moderátora a koupila levnější dárek. Tereza se o tom dozvěděla náhodou a napadlo ji, že skutečný rozsah oslavy velmi přesně ukázal, kdo ji měl ve skutečnosti financovat. Bez jejích peněz se velkolepé plány rychle změnily v obyčejný rodinný večer.
V zimě, když už bylo všechno za ní, Tereza hypotéku předčasně doplatila. Poslední platba odešla za tichého listopadového rána, kdy za oknem poprvé padal sníh. Na telefonu se objevilo oznámení z banky. Tereza se podívala na obrazovku: zbývající dluh — nula. Několik vteřin jen seděla a snažila se pojmenovat, co vlastně cítí. Nebyla to obyčejná úleva ani bouřlivá radost. Spíš pevnost, kterou dlouho neznala. Pocit země pod nohama, která teď opravdu patřila jen jí a už se nemohla propadnout.