Řekla to na jeden nádech a hned sklopila oči k další poznámce, která se týkala menu. Lucie souhlasně přikyvovala. Martin pozorně sledoval svou ženu.
Tereza položila vidličku na talíř tak opatrně, že to skoro nebylo slyšet. Potom zvedla oči k Aleně.
— Aleno, — řekla vyrovnaně, — asi si mě s někým pletete. Cizí oslavy neplatím.
U stolu bylo okamžitě ticho. Trvalo jen několik vteřin, ale bylo tak hutné, že se zdálo mnohem delší. Alena pomalu zvedla hlavu. Lucie přestala žvýkat. Martin položil sklenici.
Alena se zamračila a položila propisku vedle sešitu.
— Co znamená „neplatím“? — zeptala se. — Jsme rodina, Terezo. Nebo se za její součást už nepovažuješ?
— Jsem Martinova žena, — odpověděla Tereza. — To ale neznamená, že mám platit narozeniny jeho sestry.
— Lucie je tvoje švagrová! — Alenin hlas zesílil. — Třicet je jen jednou v životě. Je to důležitá událost. To je pro tebe opravdu tak těžké pomoct?
— Pomoc a zaplacení skoro celé oslavy nejsou totéž, — řekla Tereza stále klidně. — Vy jste mě o nic nepožádala. Vy jste se rozhodla, jak použijete moje peníze, aniž byste se mě zeptala.
Lucie se opřela o židli a založila ruce na hrudi.
— To člověk nemůže jednou udělat něco hezkého pro příbuzné? — zeptala se dotčeně. — Vždyť po tobě nechci nic nemožného.
— Padesát tisíc je podle tebe maličkost? — Tereza se jí zadívala přímo do očí. V hlase neměla zlost, ale ani náznak omluvy. — Před třemi lety sis ode mě půjčila patnáct tisíc a dodnes jsi mi je nevrátila. Přestala jsem to připomínat, protože jsem nechtěla vyvolávat konflikt. To ale neznamená, že jsem zapomněla.
Lucie otevřela ústa, ale žádná odpověď nepřišla. Alena okamžitě začala vysvětlovat, jak těžkou situaci tehdy dcera měla, jak složité období prožívala a jak je nedůstojné v rodině tak malicherně počítat každou korunu.
— To není malichernost, — přerušila ji Tereza. Mluvila tiše, ale zřetelně. — Tomu se říká dobrá paměť.
Martin pořád mlčel. Očima přeskakoval od matky k manželce a bylo na něm vidět, jak nepříjemně se cítí. Ne proto, že by mu bylo Terezy líto. Vadilo mu, že se rozpadlo staré uspořádání: matka měla být spokojená, manželka měla ustoupit a on nemusel stát na žádné straně.
Alena se zhluboka nadechla a rozhodla se přestat chodit kolem horké kaše.
— Takže jsi prostě lakomá, — pronesla pomalu, jako by stanovovala diagnózu. — My jsme tě přijali do rodiny, neřešili jsme, že jsi nepřinesla žádné věno ani užitečné známosti, a teď nám ukazuješ svou pravou tvář?
Tereza se na ni dívala a říkala si, že ta slova ji nejspíš měla zabolet. Byla vyslovena přesně s tím záměrem. Jenže ona seděla klidně a cítila hlavně únavu z toho, že musí dospělým lidem vysvětlovat samozřejmé věci.
— Aleno, vy jste mě nikam nepřijímala, — odpověděla. — Vzala jsem si vašeho syna. To jsou dvě různé věci. A s lakotou to nemá nic společného. Jen nebudu platit akci, kterou nepotřebuji a kterou se mnou nikdo ani neprobral.
— Martine, — otočila se Alena prudce k synovi, — řekni své ženě, ať se Lucii okamžitě omluví. Tohle chování je nepřijatelné.
Martin se podíval na Terezu. V očích měl prosbu: ustup, nepokračuj, hlavně ať už to skončí. Tereza čekala, co řekne.
— Terezo, mohla jsi to podat jemněji, — ozval se nakonec. — Máma chce jen udělat Lucii radost. Nemusela jsi být tak ostrá.
— Co přesně bylo ostré? — zeptala se.
— Odmítla jsi to před všemi, přímo u stolu.
— A jak by sis představoval, že odmítnu? — Tereza lehce naklonila hlavu. — Nebo si ve skutečnosti přeješ, abych souhlasila?
Martin neodpověděl hned. Nakonec řekl, že by se mohla Lucii omluvit alespoň za tón, když už ne za samotné odmítnutí. Tereza se na svého muže dlouze podívala.
— Omlouvat se nebudu, — řekla. — Neudělala jsem nic špatného.
Alena spustila, že takovou snachu v jejich rodině ještě nezažila a že takové chování je pro ni nepochopitelné. Lucie přidala pár vět o úctě. Martin se pokusil znovu vstoupit do hovoru, ale Tereza už vstala od stolu, vzala kabelku a zdvořile poděkovala za večeři.
— Kam jdeš? — Martin se také nadzvedl ze židle.
— Domů, — odpověděla Tereza. — Řekla jsem všechno, co jsem chtěla. Pokračovat nemá smysl.
Odešla z bytu a ani nepráskla dveřmi.
Venku bylo chladno. Došla k autu, sedla za volant a několik minut se ani nepohnula. Za sklem svítily lampy, lidé se vraceli z obchodu s taškami a z otevřeného okna vedlejšího domu se ozývala hudba. Úplně obyčejný večer. Terezu napadlo, že takhle možná končí něco důležitého: ne výbuchem, křikem nebo hysterickou scénou, ale prázdným tichem uvnitř auta a žlutým světlem pouličních lamp.
Martin přišel domů asi o hodinu a půl později. Tereza seděla s knihou v ruce, ale nečetla. Jen ji držela otevřenou. Martin vešel do pokoje, posadil se naproti ní a začal mluvit. Zněl unaveně a trochu ukřivděně, jako člověk přesvědčený, že ho někdo nespravedlivě postavil mezi dvě strany.
— Dostala jsi mě do strašně trapné situace, — řekl.
— Já? — Tereza knihu zavřela.
— A kdo jiný? Máma je rozhozená, Lucie se urazila. To se opravdu nešlo obejít bez takového divadla?