Tereza se o podrobnostech dozvěděla náhodou od Martina. Jednou při večeři jí řekl, že jeho matka chce Lucii uspořádat opravdu velkou oslavu. Tereza jen kývla. Pak Martin dodal, že oni dva se nejspíš budou muset podílet na zaplacení restaurace. Tereza pomalu položila vidličku.
— Podílet se jak? — zeptala se.
— No, každý dá nějakou část. My taky.
— Když říkáš „my“, myslíš tím sebe, nebo nás oba?
Martin pokrčil rameny. Jsou přece rodina a třicáté narozeniny nejsou jen tak. Tereza ten večer hádku nerozvíjela. Rozhovor si ale zapamatovala.
Během dalších dvou týdnů se téma vracelo znovu a znovu. Vždycky jen mimochodem, jako by už dávno bylo rozhodnuto. Martin jednou zmínil, že matka obchází restaurace a jeden vhodný sál by vyšel asi na třicet pět tisíc. Pak Alena zavolala Tereze přímo a napůl mimochodem se zeptala, kolik je ochotná na oslavu dát. Tereza odpověděla neurčitě, že si to ještě promyslí. Alena to vzala jako souhlas.
Později se ukázalo, že moderátor bude stát dalších patnáct tisíc a Alena už s ním dokonce dohodla slevu, jen je prý potřeba rychle poslat zálohu. Jako dárek pro Lucii vybrala šperk za dvanáct a půl tisíce. Tyto položky se jedna po druhé začaly automaticky přesouvat na Terezu. Nikdo se jí neptal, jestli s tím souhlasí. Alena pouze sdělovala částky a očekávala převod.
Jednoho večera seděla Tereza v kuchyni nad čajem a dívala se na papír, kam si bezmyšlenkovitě sepsala plánované výdaje. Restaurace — třicet pět tisíc. Moderátor — patnáct tisíc. Dárek — dvanáct a půl. Dohromady přes šedesát tisíc korun. Víc než její běžná měsíční výplata. A to všechno na narozeniny ženy, která si od ní před třemi lety půjčila patnáct tisíc a dodnes nevrátila ani korunu.
Tereza papír zmuchlala a hodila do koše. Nebylo to ze vzteku. Jen už se na ta čísla nechtěla dívat.
Martin se v těch dnech choval současně provinile i vytrvale. Přicházel za ženou, mluvil o rodinné soudržnosti, vysvětloval, jak moc na té oslavě jeho matce záleží a že Lucie právě prochází složitým obdobím. Tereza poslouchala mlčky. Martin její ticho považoval za nejistotu, a tak pokračoval. Jemně, bez nátlaku v hlase, ale neúnavně. Prosil ji, aby se zkusila vcítit do situace. Tvrdil, že se jí peníze později nějak vrátí. Opakoval, že rodina si musí pomáhat.
— A kdy tvoje rodina pomohla nám? — zeptala se jednou Tereza.
Martin ztichl. Po chvíli řekl, že tohle je něco úplně jiného. Tereza se neptala v čem. Prostě vstala, uklidila nádobí a odešla z kuchyně.
Odmítala klidně. Bez scén, obviňování a slz. Vysvětlovala, že nebude platit akci, která s ní nemá nic společného. Martin však každé její „ne“ chápal jako dočasný odpor a příští den se k tématu vrátil. Několik dní se všechno opakovalo stejně: on mluvil o rodině a potřebě zachovat klid, ona odmítla a Martin se stáhl s výrazem člověka, kterému bylo nespravedlivě ublíženo.
Právě během těchto rozhovorů si Tereza všimla toho nejdůležitějšího. Martin ani jednou neřekl, že jeho matka jedná nevhodně. Ani na okamžik nezpochybnil její samozřejmé právo rozhodovat o penězích své snachy. Nesnažil se přesvědčit matku. Přesvědčoval manželku. Nechránil jejich rodinu. Jen vytvářel tlak, aby jedna její část měla pohodlí na účet druhé.
Ve středu zavolala Alena a oznámila, že se v pátek večer všichni sejdou u nich doma na rodinné večeři. Je nutné definitivně domluvit oslavu a rozdělit výdaje. Mluvila způsobem, jako by svolávala pracovní poradu, na níž už byla rozhodnutí přijata a ostatní je mají jen vzít na vědomí.
Tereza souhlasila, že přijede. Martin okamžitě ožil. Vyložil si to tak, že žena změnila názor a nakonec ustoupí. Tereza nic nevysvětlovala, jen krátce přikývla a dál se věnovala svým věcem.
V pátek si oblékla tmavé kalhoty a jednoduchou nenápadnou halenku. Bez výrazných šperků, bez čehokoli, co by přitahovalo pozornost. S Martinem přijeli k jeho rodičům, pozdravili a posadili se ke stolu. Alenin byt byl prostorný, třípokojový, ve starším činžovním domě s vysokými stropy a těžkým nábytkem, který působil, jako by na svém místě stál už několik desetiletí. Stůl byl plný jídla, vonělo pečené maso, brambory a domácí koláč. Za jiných okolností mohl být večer docela příjemný.
Lucie seděla naproti v nových šatech, s dokonale upravenými nehty a spokojeným výrazem. Už teď působila jako hlavní hvězda večera, přestože narozeniny měla až za šest týdnů. Vedle Aleny ležel otevřený sešit. Bylo vidět, že se tchyně připravila a všechno si dopředu spočítala.
Nejdřív se jedlo. Mluvilo se o počasí, o novinkách v okolí a o sousedovi, který začal bourat koupelnu a hlukem obtěžoval celý dům. Martin byl hovorný, vtipkoval a smál se. Tereza jedla mlčky. Ne proto, aby někoho trestala. Jen neměla chuť přispívat do nezávazné konverzace.
Pak Alena otevřela sešit.
— Tak, a teď k tomu hlavnímu, — řekla hlasem člověka, který je zvyklý považovat vlastní rozhodnutí za konečné. — Našla jsem pěkný salonek v centru pro čtyřicet lidí. Pronájem s obsluhou vyjde na třicet čtyři tisíc. Moderátor Petr, kterého znám už roky, chce šestnáct tisíc. Pro Lucii jsem vybrala přívěsek s kamenem za třináct tisíc. Dohromady je to třiašedesát tisíc. Terezo, ty zaplatíš salonek a moderátora, my s tátou vezmeme dárek a ostatní drobnosti.