„Ty tomu nerozumíš. Musí se tam dělat rekonstrukce.“
„Tak jste měli nejdřív dokončit rekonstrukci a vyřešit bydlení vaší matky a až potom prodávat její jediný byt.“
Lukáš zrudl.
Působil jako člověk, který si zvykl řešit vlastní problémy cizím časem, místem a penězi.
„Já taky někde bydlet musím,“ zamumlal.
„To musí každý.“
Řidič taxíku rozpačitě posunul tašku blíž k výtahu.
„Tak se, prosím, nějak domluvte. Auto čeká a taxametr běží.“
Marie se na něj prudce otočila.
„Vás nikdo nežádal, abyste se do toho pletl!“
„Já se nepletu. Jen říkám, že se účtuje čas.“
Tou větou z celé situace definitivně zmizela její domnělá slavnostní vážnost. Lukáš vytáhl telefon a začal něco kontrolovat. Marie svírala popruh tašky tak pevně, až jí zbělely klouby.
„Aleno, otevři,“ řekla najednou o poznání slabším hlasem. „Jsem unavená.“
Poprvé v jejím hlase zaznělo něco skutečného.
Nebyl to rozkaz, obvyklá uraženost ani přesvědčení o vlastním právu. Byla to obyčejná únava ženy, která jediným rozhodnutím prudce změnila svůj život a teď začínala vidět následky.
Alena to slyšela.
Přesto dveře neotevřela.
„Můžu vás pustit dovnitř, abychom si promluvily. Samotnou a bez věcí. Lukáš odveze krabice tam, kde jste plánovali dnes spát pro případ, že bych vás odmítla.“
„My jsme nic jiného neplánovali,“ přiznal Lukáš potichu.
Tentokrát Alenu opravdu překvapil.
Podívala se na Petra a potom na Marii.
„Takže jste neměli vůbec žádný náhradní plán?“
Lukáš odvrátil hlavu.
Marie se narovnala.
„K čemu by byl? Mám staršího syna.“
„Starší syn má manželku. A ten byt patří té manželce.“
„Zase mluvíš o tom bytě.“
„Protože stojíte před jeho dveřmi s kufry a krabicemi.“
Petr sklopil hlavu.
Na jeho tváři se pomalu objevovalo nepříjemné poznání. Problém opravdu nebyl v Alenině tvrdosti. Jeho příbuzní je postavili před hotovou věc s takovou samozřejmostí, že nikoho z nich ani nenapadlo připravit jinou možnost.
Rozhovor na chodbě trval ještě asi deset minut.
Nakonec Marie odjela.
Samozřejmě ne klidně a důstojně.
Alenu nazvala bezcitnou, Lukáše nešťastníkem, Petra podpantoflákem a řidiče taxíku svědkem rodinné ostudy.
Jenže všechny tašky i krabice se nakonec vrátily do auta.
Když se dveře zavřely, byt ztichl.
Petr ještě dlouho stál v předsíni a hleděl na zámek.
„Nevěděl jsem, že přivezou všechno najednou.“
Alena se na něj unaveně podívala.
„Já s tím naopak počítala.“
Otočil se k ní.
„Proč?“
„Protože jsi jim dovolil nastěhovat se dřív, než jsi o tom vůbec mluvil se mnou.“
Petr se posadil na botník u dveří.
„Já jsem se prostě bál mámě říct ne.“
„A nebál ses, že přijdeš o mě?“
Zvedl hlavu.
Alena nekřičela, neobviňovala ho a negestikulovala. Jen před ním stála rovně a vypadala jako člověk, který během jediného dne pochopil víc, než by si přál.
„Bál,“ odpověděl tiše. „Jen mi to došlo pozdě.“
Večer zavolal Lukáš.
Petr sám zapnul hlasitý odposlech. Alena ho o to nežádala.
„Tak co, už jste spokojení?“ spustil Lukáš bez pozdravu. „Máma spí u tety Hany na rozkládacím lehátku a pořád si měří tlak. Tak vám moc děkuju.“
„Lukáši,“ zeptal se Petr, „proč sis mámu nevzal k sobě?“
„Už jsem ti to vysvětlil. V tom bytě se teď nedá bydlet.“
„Koupil jsi ho za máminy peníze.“
„Ne za její. Ona se sama rozhodla mi pomoct.“
Alena významně zvedla obočí.
Petr její pohled zachytil a jako by slova svého mladšího bratra uslyšel poprvé zvenčí.
„Kvůli tobě prodala vlastní byt.“
„Petře, nezačínej. Ona mi chtěla pomoct. Nemůžu za to, že se mi v životě nedařilo.“
„A kdo může za to, že teď spí u tety Hany?“
Na druhém konci se ozvalo podrážděné funění.
„Ty jsi starší bratr. Vždycky jsi byl ten zodpovědný a správný. Tak se postarej.“
„Nebudu řešit tvůj problém na Alenin účet.“
Nastalo ticho.
„Jasně. Ona tě proti nám poštvala.“
Petr sevřel telefon pevněji.
„Takhle o mojí ženě nemluv.“
Alena se na něj pozorně zadívala.
Byl to první okamžik za celý den, kdy se jí Petr zastal ne proto, že byl zahnaný do kouta, ale protože sám konečně pochopil, co se děje.
Lukáš odsekl:
„Tak mámě sám vysvětli, proč ji nikdo nechce.“
Hovor skončil.
Petr zůstal chvíli bez pohybu.
„Nikdo ji nechce,“ zopakoval tiše. „To se mu to snadno řekne.“
„Velmi snadno. Hned jsou vinni všichni kromě něj.“
Další den přijela Marie znovu.
Tentokrát sama.
A bez zavazadel.
Alena jí otevřela.
Tchyně stála na chodbě v upraveném kostýmku, v ruce držela malou kabelku. Byla bledá, oči měla zarudlé, ale v pohledu jí zůstávala tvrdohlavost.
„Můžu dál?“
„Pojďte.“
Z pokoje vyšel Petr.
„Mami…“
„Ne,“ zarazila ho ostře Marie. „Přišla jsem mluvit s Alenou.“
Posadili se v kuchyni.
Alena postavila na stůl tři šálky, přinesla konvici s čajem a usedla naproti tchyni. Marie se čaje ani nedotkla. Několik minut sledovala desku stolu, potom svoje ruce a nakonec nečekaně řekla:
„Lukáš mě podvedl.“
Petr prudce zvedl hlavu.
Alena ji nepřerušila.
„Tvrdil mi, že kupuje byt, kde budu moct žít tak dlouho, jak budu potřebovat. Říkal, že budou dva pokoje a že je všechno zařízené. Věřila jsem mu. Dokonce i u notáře, když jsem podepisovala prodej svého bytu, na mě pořád spěchal. Tvrdil, že kupující nebude čekat. Až po prodeji jsem zjistila, že je ten nový byt jednopokojový. A Lukáš ho navíc píše jen na sebe.“