Na druhém konci se okamžitě ozval čilý hlas.
„Alenko, ahoj! Zrovna volám Petrovi. S Lukáškem jsme si to všechno prošli. Velké kusy nábytku zatím dáme do garáže k jeho známému a k vám přivezu jen to nejnutnější. Neboj, moc místa nepotřebuju. Stačí mi koutek, menší skříň a pokud možno pokoj s oknem do dvora. Když je pod okny provoz, špatně spím.“
Alena se podívala na manžela.
Petr viditelně zbledl a pomalu se posadil.
„Paní Marie, vy teď mluvíte o nastěhování do mého bytu?“
„Ale prosím tě, nezačínej,“ změnil se okamžitě tón tchyně. „Nemyslíš si snad, že se k vám stěhuju pro zábavu. Byt jsem prodala, pomohla synovi. Mám snad na stará kolena obcházet cizí lidi a prosit je o nocleh?“
„Ne. Měla jste před prodejem vyřešit, kde budete po transakci bydlet.“
„Vždyť jsme to vyřešili.“
„Beze mě.“
V telefonu nastalo ticho.
Potom Marie promluvila pomaleji.
„Aleno, jsi žena mého syna.“
„Ano.“
„Tak musíš chápat, že jeho matka není cizí člověk.“
„To chápu.“
„Tak kde je problém?“
„V tom, že byt patří mně. A bydlet v něm může někdo další pouze tehdy, když s tím souhlasím.“
V kuchyni se rozhostilo takové ticho, že z předsíně bylo slyšet cvaknutí nástěnných hodin.
„Petr je tam?“ zeptala se tchyně chladně.
„Je.“
„Dej mi ho.“
„Ne. Teď spolu mluvíme my dvě.“
„Tak takhle tedy.“
„Přesně tak.“
Marie se krátce zasmála.
„Já věděla, že předvedeš svou povahu. Hned jsem Lukášovi říkala, že Alena není jednoduchá ženská.“
„Je dobře, že jste to věděla předem. O to podivnější je, že jste se přesto rozhodla nastěhovat ke mně bez pozvání.“
Tchyně znovu zmlkla. Alena slyšela jen její těžší dech.
„Zítra stejně přijedu,“ řekla nakonec. „Na místě si to vysvětlíme.“
„Nejezděte.“
„To je dům mého syna.“
Alena se podívala na Petra. Setkal se s jejím pohledem, ale hned sklopil oči.
„Ne, paní Marie. Je to můj byt. Petr tu bydlí jako můj manžel, ne jako majitel.“
„Takže chceš vyhodit manželovu matku na ulici?“
„Ne. Navrhuju vám, abyste šla k synovi, kvůli kterému jste svůj byt prodala.“
Marie se prudce nadechla.
„Lukáše teď nesmíme rušit. Začíná nový život.“
„A do mého života je podle vás možné složit všechny důsledky vašich rozhodnutí?“
Petr sebou trhl.
„Aleno…“
Aniž spustila oči z telefonu, zvedla dlaň.
„Paní Marie, zítra budu doma. Vaše věci ale nepřevezmu. Jestli chcete přijet a v klidu si promluvit, přijeďte bez krabic, bez stěhování a bez Lukáše. Jestli se objevíte s věcmi, dveře neotevřu.“
„To se ještě uvidí,“ procedila Marie a ukončila hovor.
Alena položila telefon před manžela.
„A teď si promluvíme my dva.“
Petr si unaveně přejel rukou přes obličej.
„Mohla jsi jí to říct mírněji.“
„A ty ses mě mohl zeptat dřív.“
„Myslel jsem, že to pochopíš.“
„Ne, Petře. Ty jsi myslel, že mi bude trapné odmítnout.“
Mlčel příliš dlouho.
A právě to ticho bylo upřímnější než jakákoli výmluva.
Druhý den Marie skutečně přijela.
Alena ji spatřila z okna. Tchyně vystoupila z taxíku jako první. Měla tmavý kabát a přes rameno velkou napěchovanou tašku. Hned za ní se objevil Lukáš. Otevřel zavazadlový prostor a začal vyndávat velké krabice.
Alena zavřela okno, přešla do předsíně a otočila klíčem v zámku.
Petr stál vedle dveří.
„Nemusíme to přece hned vyhrotit.“
„Musíme.“
„Je tam moje máma.“
„Je tam tvoje máma, tvůj bratr a krabice, které jsem včera výslovně zakázala nosit sem.“
Ozvalo se dlouhé naléhavé zazvonění.
Petr se pohnul ke dveřím, ale Alena ho zastavila.
„Otevřu já.“
Pootevřela dveře, bezpečnostní řetízek nechala zapnutý.
Na chodbě stáli tři lidé: Marie, Lukáš a řidič taxíku. Vedle něj ležely dvě obrovské cestovní tašky.
„Dobré ráno,“ řekla Alena. „Včera jsem vás požádala, abyste přijeli bez věcí.“
Lukáš podrážděně odfrkl.
„A co s nimi máme teď asi dělat? Vozit je zase zpátky?“
„Ano.“
Marie přistoupila blíž.
„Aleno, otevři normálně. Nedělej tady divadlo před cizím člověkem.“
„Divadlo začalo ve chvíli, kdy jste prodala svůj byt a můj označila za náhradní bydlení, aniž jste se mě zeptala.“
Za Aleninými zády Petr tiše zakašlal.
Lukáš si všiml bratra.
„Petře, tak jí něco řekni! Máma stojí na chodbě s taškami!“
Petr přišel blíž.
Alena cítila, jak se jí celé tělo napjalo, ale od dveří neustoupila.
„Petře,“ řekla tiše, aniž se otočila, „teď si nevybíráš mezi mnou a svojí matkou. Vybíráš si mezi poctivým rozhovorem a pokusem mě dotlačit k něčemu, s čím nesouhlasím.“
Petr znehybněl.
Marie okamžitě vybuchla:
„Slyšíš, jak s tebou mluví? Ve vlastní rodině ti rozkazuje, kde máš stát a co smíš říct!“
„Mami,“ ozval se Petr konečně. Postavil se vedle Aleny. „Věci dovnitř nosit nebudeme.“
Tchyně na něj hleděla, jako by se právě veřejně zřekl vlastní rodiny.
„Co jsi to řekl?“
„Že jsme nic neprobrali. Takže ty věci do bytu nepůjdou.“
„Vlastní matku nepustíš dovnitř?“
„Říkám, že se nejdřív musíme domluvit.“
Lukáš vztekle pustil jednu tašku na zem.
„Co tady chcete ještě domlouvat? Byt je prodaný, peníze převedené, máma se odstěhovala. Kam má teď jít?“
Alena se k němu okamžitě obrátila.
„K tobě.“
„U mě se ještě nedá bydlet.“
„Ale peníze na tvůj byt už byly připravené díky vaší matce.“