„Aleno, máma prodala svůj byt, aby pomohla Lukášovi. Teď bude nějakou dobu bydlet u nás,“ sdělil Petr tak všedním tónem, jako kdyby manželce jen oznamoval, že přestěhoval talíře do jiné skříňky.
Alena si pomalu sundala brýle, položila je vedle otevřeného zápisníku a zadívala se na manžela.
„Řekni to ještě jednou.“
„Máma prodala byt. Lukáš potřeboval peníze na vlastní bydlení, tak se mu rozhodla pomoct. A teď bude dočasně tady.“
„Tady znamená kde?“
Petr zmateně zamrkal.
„No přece u nás.“
„V mém bytě?“
Okamžitě se zamračil, jako by právě tahle otázka byla úplně zbytečná.
„Aleno, nezačínej. Je to moje matka. Není to přece žádí cizí člověk.“
Alena odsunula zápisník. Propiska vedle něj se rozjela ke kraji stolu, ale ona ji klidně zastavila prstem. Potom znovu zvedla oči k manželovi.
„Já nic nezačínám. Jen bych ráda pochopila, proč už někdo rozhodl o mém bytě, aniž se mě zeptal.“
Petr stál uprostřed kuchyně v domácím tričku, telefon v ruce, a tvářil se, jako by jeho žena zatím jen nepochopila, jak skvělou zprávu jí právě přinesl. Nejspíš očekával krátké „dobře“. Nanejvýš těžký povzdech a ujištění, že pro paní Marii se nějaké místo určitě najde.
Jenže Alena mlčela.
Čím déle ticho trvalo, tím víc z Petrova výrazu mizela původní jistota. Přejel si rukou po zátylku, zadíval se z okna a potom na lednici, jako by mezi magnetem z Karlových Varů a nákupním seznamem mohl objevit správnou odpověď.
„A kam má podle tebe jít?“ zeptal se nakonec.
„K Lukášovi.“
„Lukáš si ten byt teprve bude kupovat.“
„Za peníze vaší matky.“
„No a?“
„A člověk, kvůli kterému přišla o vlastní střechu nad hlavou, měl předem přemýšlet, kde bude po prodeji bydlet jeho matka.“
Petr hlasitě vydechl.
„Mluvíš, jako by ti máma byla úplně cizí.“
„Mluvím, jako by se mě nikdo neobtěžoval zeptat.“
Zastrčil telefon do kapsy, ale téměř okamžitě ho zase vytáhl. Očividně nevěděl, co dělat s rukama.
„Máma už si balí věci.“
„Výborně. Tak ať jí Lukáš připraví pokoj.“
„On bude mít jednopokojový byt.“
„Pak si neměl kupovat jednopokojový.“
„Aleno!“
Zvedla dlaň.
„Nezvyšuj hlas. Slyším tě naprosto dobře.“
Petr přešel ke stolu a posadil se naproti ní. Na tváři se mu objevil ten známý výraz, s jakým jí vysvětloval věci, které podle něj byly „přece samozřejmé“, kdykoli měl pocit, že Alena jen zbytečně vzdoruje.
„Zkus to pochopit. Máma chtěla Lukášovi pomoct. Dlouho se mu nic nedaří. Bydlí po podnájmech, pořád se stěhuje, nemůže se pořádně usadit. Je to jeho matka. Je jí syna líto.“
„A staršího syna jí líto není?“
„Co s tím mám společného já?“
„To, že následky jejího rozhodnutí mají najednou dopadnout na tvoji rodinu. Přesněji řečeno na můj byt.“
Petr otevřel ústa, ale odpověď nepřišla hned.
Byt skutečně patřil Aleně. Ne jim oběma, ne jakési abstraktní „rodině“ a už vůbec ne Petrovi napůl jen proto, že v něm několik let žil jako její manžel. Zdědila ho po tetě Boženě. Po její smrti počkala zákonnou dobu, vyřídila notáře, shromáždila dokumenty, převzala dědictví a sama potom zařídila rekonstrukci.
Petr tehdy pomohl vynést starou skříň a přidělat několik polic. V katastru však stálo jediné jméno: Alena.
Petr to moc dobře věděl.
Když se vzali, dokonce s úlevou říkal:
„Je skvělé, že máš vlastní byt. Aspoň nemusíme celý život běhat po nájmech.“
Tenkrát to znělo jako vděčnost. Teď se najednou Alenino vlastnictví stalo pohodlným důvodem, proč k ní nastěhovat každého příbuzného, který neměl kam jít.
„Máma tu nebude dlouho,“ pokračoval Petr mírněji. „Jen než se Lukáš úplně zařídí.“
„A jak dlouho je podle tebe ‚nebude dlouho‘?“
„Nevím. Třeba dva měsíce.“
„A co když za dva měsíce Lukáš prohlásí, že tam má málo místa?“
„Proč by to říkal?“
Alena se pousmála jen očima.
„Protože celý plán už takhle vypadá. Lukáš dostane byt. Tvoje matka se přestěhuje sem. A ty mi to oznámíš stejným způsobem, jako kdybys četl jízdní řád. V tom vašem plánu nejsem majitelka bytu. Jsem člověk, který má prostě mlčky uhnout.“
Petr prudce vstal.
„Tak nemluv. Nikdo tě nikam neodsouvá.“
„Už jste mě odsunuli. Jen zatím pořád sedím na stejné židli.“
Přešel ke dřezu, pustil vodu a hned ji zase zavřel. Alena sledovala jeho zbytečné pohyby s naprostým klidem, i když uvnitř byla soustředěná jako málokdy.
Necítila zmatek. Ani lítost.
Byla ve stavu člověka, který se chystá na vážný rozhovor s někým, kdo se velmi snaží nevidět to nejpodstatnější.
„Máma se zítra přijede podívat, kam nejlíp dát věci,“ řekl Petr náhle.
Alena k němu pomalu otočila hlavu.
„Jaké věci?“
„No… normální. Komodu, křeslo, krabice s oblečením, nádobí…“
„Zítra sem nepřijede.“
„Už jsem jí řekl, že může.“
„Tak jí zavolej a řekni, že nemůže.“
Petr se na ni podíval, jako by teprve teď poprvé opravdu slyšel, co říká.
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
Telefon v jeho ruce zavibroval.
Na displeji svítilo: Máma.
Oba se zadívali na příchozí hovor.
Petr ještě nestihl přijmout, když Alena natáhla ruku.
„Dej mi telefon.“
„Proč?“
„Protože se mluví o mém bytě.“
Několik vteřin váhal, ale nakonec jí mobil podal.
„Dobrý večer, paní Marie,“ pronesla Alena vyrovnaně.