Chorvatský pluk, který se ztratil v troskách Stalingradu: osud dobrovolníků, jež nakonec zničila jejich vlastní oddanost
Za druhé světové války nebojovali po boku nacistického Německa jen Němci. Na východní frontu byly vysílány také jednotky z mnoha evropských zemí. Mezi spojenci Třetí říše stáli Rumuni, Maďaři, Italové, Slováci, Chorvati i další formace. Mezi slovanskými národy však existoval jeden zvlášť výmluvný případ, k němuž se historici vracejí dodnes.
Šlo o 369. zesílený chorvatský pěší pluk — útvar, jehož cesta začala nadšeným náborem dobrovolníků a skončila téměř úplným zničením v ruinách Stalingradu. Zatímco někteří němečtí spojenci postupem času svou účast na východní frontě slábnoucím tempem omezovali, chorvatští dobrovolníci zůstávali v boji téměř až do samého konce.
Osud této jednotky se stal jedním z nejtemnějších příkladů toho, jak dokáže ideologie, vojenská propaganda a slepá věrnost dovést tisíce lidí ke smrti, která nakonec neměla žádný skutečný smysl.
Vznik Nezávislého státu Chorvatsko a spojenectví s Třetí říší
Po porážce a rozdělení Jugoslávie na jaře roku 1941 byl na chorvatském území vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, známý pod zkratkou NDH. Na papíře působil jako samostatný stát, ve skutečnosti však byl těsně závislý na Německu a Itálii.
Do čela nového režimu se postavil Ante Pavelić, vůdce ustašovského hnutí. Jeho moc se za každou cenu snažila ukázat Berlínu, že je spolehlivá a politicky bezvýhradně loajální. Proto krátce po německém útoku na Sovětský svaz chorvatské vedení oznámilo nábor dobrovolníků, kteří měli odejít do války proti SSSR.
Pro úřady NDH nebyla účast ve východním tažení jen vojenským krokem. Byl to okázalý důkaz věrnosti Adolfu Hitlerovi a zároveň pokus upevnit si podporu ze strany Německa.
Tisíce přihlášek už v první den náboru
Výzva k dobrovolnému vstupu do vojska přinesla nečekaně silnou odezvu. Už během prvních čtyřiadvaceti hodin po vyhlášení náboru dorazily tisíce žádostí. Podle různých údajů projevilo přání odejít na východní frontu přibližně deset tisíc mužů.
Takový nápor měl několik příčin. Někteří skutečně podlehli antikomunistické propagandě a věřili, že vstupují do boje proti nepříteli, který ohrožuje jejich svět. Jiní doufali, že jim služba přinese vyšší společenské postavení, pravidelný žold nebo vojenská vyznamenání. A byli i tací, kteří v odchodu na frontu viděli způsob, jak dokázat oddanost novému chorvatskému státu.
Zájemců bylo tolik, že německé velení nakonec rozhodlo o vytvoření pouze jednoho pluku, ačkoli počet dobrovolníků by mohl vystačit i na celou divizi.
Tak vznikl 369. zesílený chorvatský pěší pluk, který později vešel ve známost pod neoficiálním názvem Chorvatská legie.
Jednotka byla budována podle vzoru wehrmachtu. Chorvatští vojáci dostali německé zbraně, německé uniformy a výcvik probíhal pod dohledem německých instruktorů.
Současně jim bylo ponecháno právo nosit národní rozlišovací znaky. Na stejnokrojích se objevily prvky ustašovské symboliky a na některých přilbách či označeních byly používány chorvatské národní emblémy.
Mimořádný význam měla přísaha. Dobrovolníci slibovali věrnost Adolfu Hitlerovi jako vrchnímu veliteli německých ozbrojených sil. Pro mnohé to v praxi znamenalo, že se stali součástí vojenského systému Třetí říše.
Dnes je těžké si představit, jak silně tehdy působila politická a vojenská propaganda, když tisíce lidí dokázaly spojit svůj osud s cizí mocností a jejím vůdcem.
Na podzim roku 1941 byl pluk vyslán na sovětsko-německou frontu a zařazen do sestavy 100. lehké pěší divize wehrmachtu. První větší boje chorvatské jednotky prodělaly v oblasti Charkova.
Skutečná válka se ukázala mnohem tvrdší, než mnozí očekávali. Už v prvních střetech utrpěla jednotka vážné ztráty. Rudá armáda kladla houževnatý odpor a německý postup vyžadoval neustálé útoky na opevněné pozice.
Zahraniční spojenecké formace bývaly často posílány na mimořádně nebezpečné úseky. Německé velení se snažilo šetřit vlastní kmenové jednotky, a proto spojencům nezřídka připadaly nejtěžší úkoly.
Proč byli Chorvati považováni za jedny z nejspolehlivějších německých spojenců
Navzdory vysokým ztrátám získaly chorvatské jednotky u německého velení velmi dobré hodnocení. Ve vojenských dokumentech byla opakovaně zdůrazňována jejich disciplína, odolnost a ochota plnit rozkazy i ve chvílích, kdy se situace stávala krajně těžkou.
Historici upozorňují, že motivace mezi vojáky pluku byla skutečně silná. Mnozí chápali válku proti Sovětskému svazu jako osobní poslání a považovali ji za ideologický střet.
Právě toto přesvědčení často vedlo k tomu, že Chorvati zůstávali na pozicích i tehdy, když se okolnosti blížily bezvýchodnosti.
Taková bojeschopnost však měla krutou cenu. Ztráty rostly tak rychle, že pluk musel být stále znovu doplňován dalšími dobrovolníky z Chorvatska.
V roce 1942 se německá ofenziva rozvíjela směrem k Volze. Společně s dalšími částmi wehrmachtu postupoval ke Stalingradu také 369. chorvatský pluk.
V té době už měl útvar za sebou řadu urputných bojů a jeho osobní stav byl několikrát doplňován novými muži. Přes utrpěné ztráty byl pluk nadále považován za bojeschopný a účastnil se útočných operací na jižním úseku fronty.
Na jaře a v létě roku 1942 byli Chorvati opakovaně zmiňováni v německých hlášeních jako jednotka, která se vyznamenala. Pro vedení NDH to byl vítaný materiál k rozsáhlé propagandistické kampani.
Když začala bitva o Stalingrad, chorvatský pluk se ocitl uvnitř jednoho z největších a nejkrvavějších střetnutí světových dějin.
Pouliční boje se vyznačovaly nesmírnou krutostí. Téměř každá budova se měnila v samostatný opěrný bod a kontrola nad jedinou čtvrtí mohla během jednoho dne několikrát přejít z jedné strany na druhou.
Jednotky přicházely o obrovské počty mužů pod dělostřeleckou palbou, při leteckých úderech, ostřelování odstřelovači i v boji zblízka. V takových podmínkách postupně ztrácely schopnost plnohodnotně jednat i zkušené formace.
Chorvatský pluk nebyl výjimkou. Do podzimu roku 1942 se jeho početní stav citelně zmenšil. Přesto zbývající vojáci pokračovali v účasti na nejtěžších operacích uvnitř města.
Na podzim roku 1942 dorazil na frontu Ante Pavelić. Setkal se s vojáky, předal jim vyznamenání a pronesl projevy o povinnosti, cti a věrnosti spojeneckým závazkům.
Pro mnoho příslušníků pluku měla tato návštěva značný morální význam. Vedení NDH se snažilo ukázat, že stát je na své bojovníky hrdý a že jejich účast ve válce chápe jako historické poslání.
Jenže už o několik měsíců později bylo zřejmé, že postavení německých vojsk u Stalingradu se prudce zhoršuje.
Po zahájení sovětské operace Uran se německá 6. armáda ocitla v obklíčení. Spolu s ní zůstaly ve stalingradském kotli také chorvatské jednotky.
Zásobování se téměř zastavilo. Chyběla munice, potraviny, léky i teplé zimní oblečení. Vojáci trpěli mrazem, nemocemi, hladem a neustávajícími boji.
Velitelé chápali, že naděje na záchranu se každým dnem zmenšuje. Přesto většina jednotek dál držela své pozice až do poslední možné chvíle.
V lednu 1943 zůstaly z pluku už jen malé skupiny vyčerpaných mužů. Mnozí byli ranění, omrzlí nebo na samé hranici fyzických sil.
Jak se osobní stav zmenšoval, bylo stále jasnější, že dějiny této jednotky se blíží ke konci. Poslední pokusy o organizovaný odpor už nemohly změnit celkový výsledek bitvy.
Na konci ledna se z obklíčení podařilo vyvézt jen malé množství raněných vojáků. Pro většinu těch, kteří kdysi odešli na východní frontu, skončila cesta mezi troskami Stalingradu.
Podle různých údajů uniklo smrti ve stalingradském kotli jen málo z mnoha tisíc dobrovolníků, kteří plukem během jeho existence prošli. Někteří byli evakuováni letadly, část padla do zajetí a mnozí zůstali zapsáni mezi nezvěstnými.
Právě proto bývá osud 369. pluku označován za jednu z nejtragičtějších kapitol účasti chorvatských dobrovolníků ve druhé světové válce.
Příběh chorvatského pluku ukazuje, jak nebezpečné může být spojení ideologie, propagandy a bezpodmínečné věrnosti politickým vůdcům. Tisíce mladých mužů odešly na frontu s nadějí, že se stanou hrdiny své doby, ale nakonec byly vtaženy do jedné z nejstrašnějších katastrof 20. století.
Projevovali skutečnou vytrvalost, disciplínu i osobní odvahu. Tyto vlastnosti však byly použity ve službách cizí války a cizích politických cílů.
Osud 369. chorvatského pluku připomíná, že odvaha sama o sobě ještě nečiní zvolenou cestu správnou. Někdy se i ti nejstatečnější vojáci stávají oběťmi rozhodnutí politiků, kteří stojí daleko od přední linie.
Dnes historici vnímají příběh chorvatských dobrovolníků u Stalingradu jako jeden z nejvýraznějších příkladů účasti zahraničních spojenců Německa ve válce proti Sovětskému svazu. Jejich cesta začala nadšením, hlučnými sliby a vírou ve vítězství, ale skončila v jednom z nejkrvavějších střetnutí světových dějin.
Paměť na tyto události není důležitá jen jako součást vojenské kroniky. Je také varováním před tím, kam mohou vést politický radikalismus, kult vůdce a slepá víra v ideologická hesla.