Lednová vánice lomcovala okenními tabulkami, jako by se úzkými ulicemi malého okresního města prohánělo rozzuřené zvíře. Sníh se valil v hustých závějích, mizely pod ním chodníky, zapadlé průjezdy i zaparkovaná auta, a mráz každou minutou tvrdl. Rtuť teploměru se blížila k děsivé hranici třiceti stupňů pod nulou. Za takové noci hledali úkryt i toulaví psi v kotelnách, sklepích a u teplovodních trubek. Jen po zledovatělém chodníku se pořád ještě potácel člověk.
Jmenoval se Pavel. Tvář mu zakrývalo šedivé strniště, pravou nohu za sebou viditelně vlekl a starý odřený kabát na něm visel jako pytel, jako by patřil někomu úplně jinému. Nepamatoval si své příjmení, nevěděl, kolik mu je let, a už tři roky z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Hrůzná nehoda mu z minulosti vypálila téměř všechno, nechala po sobě jen stálou tíhu v týlu a němou, studenou prázdnotu.
Snažil se najít aspoň nějaké místo, kde by přečkal noc. Ztuhlé prsty ho sotva poslouchaly, když posledními zbytky síly tahal za těžké dveře domů. Občas zámek povolil a on se dostal dovnitř, jenže místo tepla a záchrany tam na něj znovu čekala lhostejnost, odpor a hněv.
V jednom domě ho domovnice s křikem vystrčila ven a hrozila, že hned zavolá policii. V jiném se z patra přiřítil mohutný muž v teplákové soupravě, strčil do něj tak prudce, až Pavel narazil do zábradlí, a nazval ho špinavým zlodějem. Lidé uhýbali pohledem, krčili nos, štvali na něj psy, jako by před nimi nestál živý člověk, ale něco nebezpečného, zbytečného a obtěžujícího.
Pavlovi už docházely poslední síly. Téměř nevnímal, kam jde, když se dovlekl ke starému oprýskanému paneláku na konci sídliště. Vchodové dveře zůstaly pootevřené — domovní telefon byl porouchaný už celé měsíce. Přidržoval se zábradlí a pomalu vystoupal do pátého patra. Tam zahlédl tmavý kout u starého litinového radiátoru. Sálalo z něj jen slabé teplo, ale v tu chvíli mu připadalo jako zázrak. Sesunul se na podlahu, přitáhl si kolena k hrudi, modravé ruce schoval do rukávů a zavřel oči. Už chápal, že rána se možná nedožije. Představa, že zmrzne, ho najednou neděsila. Byla v ní tichost, klid a konec hladu, bolesti i ponížení.
Ticho na chodbě náhle prořízlo zavrzání dveří. Z jednoho bytu vyšla mladá žena s košem na odpadky v ruce. Byla to Markéta. Nebylo jí ještě ani pětatřicet, ale únava a ustavičný strach jí do tváře vepsaly několik let navíc. Temné kruhy pod očima, sevřená ústa a napjatý pohled prozrazovaly člověka, který už dlouho žije na samé hraně sil.
Na Markétiných bedrech ležela tíha, kterou neměla s kým sdílet. Sama vychovávala sedmiletou dceru Aničku. Holčička od kojeneckého věku trpěla těžkým astmatem a skoro celý život její matky se točil kolem léků, lékařů, čekáren, nemocničních chodeb a neustálého strachu. Aby zvládla platit léčbu a kupovat drahé přípravky, chodila Markéta do dvou zaměstnání a už dávno zapomněla, jak vypadá odpočinek nebo volná neděle.
Udělala krok na chodbu a okamžitě ztuhla. V šeru se přímo u jejích nohou cosi pohnulo. Na zemi seděl špinavý, vyčerpaný a skrz naskrz promrzlý muž. Markéta mimoděk couvla. První myšlenka byla prudká a jasná: zabouchnout dveře, otočit klíčem na všechny západy a nepouštět do bytu cizí neštěstí. Rozum jí našeptával, že osamělá žena, nemocné dítě za dveřmi a neznámý muž na prahu jsou příliš nebezpečná kombinace.
Už svírala kliku a chystala se dveře rychle zavřít, když Pavel zvedl oči. Byly zakalené, zarudlé a plné bolesti. Nenatáhl k ní ruce, nepokusil se vstát, nevydal ani hlásku. V jeho pohledu nebyla drzost ani hrozba. Jen strach, vyčerpání a tichá prosba, která nepotřebovala slova.
Ten pohled jí nedovolil odejít. Najednou se jí vybavil otec — tichý, laskavý člověk, který jednou v zimě přinesl domů promrzlé štěně a řekl jí: „Cizí trápení neexistuje, Markétko. Když ho vidíš, už se tě týká.“
Markéta těžce vydechla. Rozum se ještě bránil, varoval ji a počítal rizika, ale srdce už rozhodlo za ni.
— Pojďte dál, — řekla tiše a otevřela dveře víc. — Rychle, než úplně zmrznete.
V její malé, ale čisté kuchyni voněl heřmánkový čaj, vývar a obyčejné domácí teplo. Markéta posadila neznámého blíž k radiátoru, postavila před něj velký hrnek horkého čaje s malinovou marmeládou a nalila mu hluboký talíř včerejšího kuřecího vývaru. Vedle položila krajíc chleba.
Pavel se pořád třásl zimou. Lžíci držel oběma rukama, jako by se bál, že mu vývar vyteče mezi prsty. Jedl rychle, téměř hladově, a přece překvapivě opatrně: nemlaskal, nerval si chleba po kusech, nedrobil po stole. Vypadal, jako by se ze všech sil snažil nezašpinit čistý ubrus a nepřidělat ženě, která ho pustila dovnitř, ani jedinou starost navíc.
Markéta stála u futer a pozorně ho sledovala. V jednu chvíli si všimla zvláštní maličkosti. Mužovy ruce byly špinavé, popraskané, s rozbitými klouby, ale prsty měl dlouhé, úzké, téměř jemné. Nehty měly pravidelný tvar, klouby nebyly hrubě zkroucené těžkou manuální prací. Ty ruce nevypadaly jako ruce obyčejného tuláka. Bylo v nich cosi z člověka vzdělaného, zvyklého na přesnost, klid a soustředění.