Chorvatský pluk, který zmizel u Stalingradu: osud dobrovolníků, jimž se vlastní věrnost nakonec stala rozsudkem
Za druhé světové války nebojovali po boku nacistického Německa pouze Němci. Na východní frontě se objevovaly jednotky z mnoha evropských zemí — rumunské, maďarské, italské, slovenské, chorvatské i další útvary, které se staly součástí vojenského systému Třetí říše. Mezi slovanskými národy však existoval jeden případ, který dodnes patří k nejvýraznějším a historikové se k němu stále vracejí.
Šlo o 369. zesílený chorvatský pěší pluk, jednotku, která prošla cestou od nadšeného náboru dobrovolníků až k téměř úplnému zániku v rozbitých ulicích Stalingradu. Zatímco někteří němečtí spojenci postupem času své nasazení na východě oslabovali, chorvatští dobrovolníci zůstávali v boji téměř do samotného konce.
Osud tohoto útvaru se stal jedním z nejtemnějších důkazů toho, kam může vést směs ideologie, vojenské propagandy a slepé oddanosti. Tisíce mužů se vydaly na frontu s pocitem, že slouží velké věci, ale jejich cesta skončila smrtí, která nakonec neměla žádný skutečný smysl.
Vznik Nezávislého státu Chorvatsko a svazek s Třetí říší
Po porážce a rozbití Jugoslávie na jaře roku 1941 byl na chorvatském území vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, známý pod zkratkou NDH. Navenek působil jako samostatný stát, ve skutečnosti však byl pevně připoután k Německu a Itálii.
Do čela nového režimu se postavil Ante Pavelić, vůdce ustašovského hnutí. Jeho vláda se za každou cenu snažila Berlínu dokázat, že je spolehlivá a politicky loajální. Krátce poté, co Německo zaútočilo na Sovětský svaz, proto chorvatské vedení vyhlásilo nábor dobrovolníků, kteří měli odejít bojovat proti SSSR.
Pro představitele NDH nebyla účast ve východním tažení jen vojenským rozhodnutím. Byl to okázalý projev věrnosti Adolfu Hitlerovi a zároveň snaha upevnit si německou podporu.
Tisíce přihlášek už během prvního dne náboru
Výzva k dobrovolné službě přinesla výsledek, který překvapil i samotné organizátory. Už během prvních čtyřiadvaceti hodin po vyhlášení náboru dorazily tisíce žádostí. Podle různých údajů chtělo na východní frontu odejít přibližně deset tisíc mužů.
Tak silná odezva měla několik příčin. Někteří lidé skutečně podlehli antikomunistické propagandě. Jiní v armádní službě viděli možnost, jak získat vyšší společenské postavení, pravidelný žold nebo vyznamenání. A byli i tací, kteří chtěli svou účastí ve válce dokázat věrnost novému chorvatskému státu.
Zájemců bylo tolik, že by jejich počet vystačil i na celou divizi. Německé velení se však nakonec rozhodlo vytvořit pouze jeden pluk.
Tak vznikl 369. zesílený chorvatský pěší pluk, který později proslul pod neoficiálním označením Chorvatská legie.
Jednotka byla budována podle vzoru wehrmachtu. Chorvatští vojáci dostali německé zbraně, německé uniformy a jejich výcvik probíhal pod dohledem německých instruktorů.
Zároveň jim bylo dovoleno ponechat si národní rozlišovací znaky. Na stejnokrojích se objevily prvky ustašovské symboliky a na některých přilbách či označeních byly používány chorvatské národní emblémy.
Mimořádný význam měla přísaha. Dobrovolníci slibovali věrnost Adolfu Hitlerovi jako vrchnímu veliteli německých ozbrojených sil. Pro mnohé z nich to znamenalo faktické začlenění do vojenského aparátu Třetí říše.
Dnes je těžké si představit, jak silně tehdejší politická a vojenská propaganda působila, když byly tisíce lidí ochotny spojit svůj osud s cizí mocností a jejím vůdcem.
Na podzim roku 1941 byl pluk odeslán na sovětsko-německou frontu a zařazen do sestavy 100. lehké pěší divize wehrmachtu. První velké boje chorvatské jednotky absolvovaly v oblasti Charkova.
Skutečná válka se ukázala mnohem krutější, než si mnozí představovali. Už v prvních střetech utrpěl pluk citelné ztráty. Rudá armáda kladla tvrdý odpor a německý postup vyžadoval neustálé útoky na opevněné pozice.
Cizinecké spojenecké útvary bývaly často posílány tam, kde hrozilo největší nebezpečí. Německé velení se snažilo šetřit vlastní kmenové jednotky, a proto spojencům nezřídka připadaly ty nejtěžší úkoly.
Proč byli Chorvati považováni za jedny z nejspolehlivějších spojenců Německa
Navzdory těžkým ztrátám si chorvatské oddíly vysloužily vysoké hodnocení německého velení. Ve vojenských dokumentech se opakovaně zdůrazňovala jejich kázeň, vytrvalost a ochota plnit rozkazy i ve chvílích, kdy byla situace krajně obtížná.
Historici upozorňují, že motivace mezi vojáky tohoto pluku byla skutečně silná. Mnozí z nich chápali válku proti SSSR jako osobní poslání a považovali ji za ideologický střet.
Právě toto přesvědčení často vedlo k tomu, že Chorvati zůstávali na svých pozicích i tehdy, když se situace stávala téměř beznadějnou.
Taková bojeschopnost však měla strašlivou cenu. Ztráty rostly tak rychle, že pluk musel být znovu a znovu doplňován dalšími dobrovolníky z Chorvatska.
V roce 1942 se německá ofenziva začala valit směrem k Volze. Spolu s dalšími částmi wehrmachtu postupoval ke Stalingradu také 369. chorvatský pluk.
V té době měl útvar za sebou už řadu tvrdých bojů a jeho personální složení se několikrát výrazně proměnilo. Přesto byl stále pokládán za bojeschopnou jednotku a podílel se na útočných operacích na jižním úseku fronty.
Na jaře a v létě roku 1942 se Chorvati opakovaně objevovali v německých hlášeních jako jednotka, která se vyznamenala. Pro vedení NDH se to stalo vhodným materiálem k rozsáhlé propagandistické kampani.
Když začala bitva o Stalingrad, chorvatský pluk se ocitl uvnitř jednoho z největších a nejkrvavějších střetnutí světových dějin.
Pouliční boje měly mimořádně brutální podobu. Téměř každá budova se měnila v samostatný opěrný bod a kontrola nad jediným blokem domů mohla během dne několikrát přejít z jedné strany na druhou.
Jednotky ničilo dělostřelectvo, letecké údery, odstřelovači i boj zblízka. V takových podmínkách postupně ztrácely schopnost plnohodnotně operovat i zkušené útvary.
Chorvatský pluk nebyl výjimkou. Na podzim roku 1942 se jeho početní stav výrazně ztenčil. Ti, kteří zůstali, se však dál účastnili nejtěžších operací uvnitř města.
Na podzim roku 1942 dorazil na frontu Ante Pavelić. Setkal se s vojáky, předával vyznamenání a pronášel projevy o povinnosti, cti a věrnosti spojeneckým závazkům.
Pro mnoho mužů měla tato návštěva silný morální význam. Vedení NDH se snažilo ukázat, že stát je na své vojáky hrdý a že jejich účast ve válce chápe jako historické poslání.
Už o několik měsíců později se však ukázalo, že postavení německých sil u Stalingradu se rychle zhoršuje.
Po zahájení sovětské operace Uran se německá 6. armáda ocitla v obklíčení. Spolu s ní zůstaly ve stalingradském kotli i chorvatské jednotky.
Zásobování se téměř zastavilo. Chyběly náboje, potraviny, léky i teplé zimní oblečení. Vojáci trpěli mrazem, nemocemi, hladem a nepřetržitými boji.
Velitelé chápali, že naděje na záchranu se každým dnem zmenšuje. Přesto většina jednotek dál držela pozice až do krajní možné chvíle.
V lednu roku 1943 z pluku zůstaly jen malé skupiny vyčerpaných bojovníků. Mnozí byli ranění, omrzlí nebo na samé hranici fyzických sil.
Jak ubývalo mužů, bylo stále zřejmější, že příběh tohoto útvaru spěje ke svému konci. Poslední pokusy o organizovaný odpor už nemohly změnit celkový výsledek bitvy.
Na konci ledna se z obklíčení podařilo odvézt pouze malé množství raněných vojáků. Pro většinu těch, kteří kdysi odešli na východní frontu, se cesta završila mezi ruinami Stalingradu.
Podle různých údajů se z mnoha tisíc dobrovolníků, kteří plukem během jeho existence prošli, zachránilo ze stalingradského kotle jen málo mužů. Někteří byli evakuováni letadly, část padla do zajetí a mnozí zůstali vedeni jako nezvěstní.
Právě proto bývá osud 369. pluku označován za jednu z nejtragičtějších kapitol účasti chorvatských dobrovolníků ve druhé světové válce.
Historie chorvatského pluku ukazuje, jak nebezpečné může být spojení ideologie, propagandy a bezpodmínečné věrnosti politickým vůdcům. Tisíce mladých mužů odešly na frontu s vírou, že se stanou hrdiny své doby, ale nakonec byly vtaženy do jedné z nejstrašnějších katastrof dvacátého století.
Projevili skutečnou vytrvalost, disciplínu i osobní odvahu. Jenže tyto vlastnosti byly využity ve prospěch cizí války a cizích politických cílů.
Osud 369. chorvatského pluku připomíná, že odvaha sama o sobě ještě nečiní zvolenou cestu správnou. Někdy se i ti nejstatečnější vojáci stávají oběťmi rozhodnutí politiků, kteří stojí daleko od první linie.
Dnes historici vnímají příběh chorvatských dobrovolníků u Stalingradu jako jeden z nejvýraznějších příkladů účasti zahraničních spojenců Německa ve válce proti Sovětskému svazu. Jejich cesta začala nadšením, hlasitými sliby a vírou ve vítězství, ale skončila v jedné z nejkrvavějších bitev světových dějin.
Paměť na tyto události není důležitá pouze jako součást vojenské kroniky. Je také varováním, k jakým následkům může dovést politický radikalismus, kult vůdce a slepá víra v ideologická hesla.