Když Radek prudce mrštil sklenicí o podlahu a ta se, jako zázrakem celá, dutě odkutálela po dřevěných parketách, Jana v tu chvíli pochopila, že právě přichází okamžik, po němž už se jejich společný život nedá vrátit zpátky. Nešlo jen o tu sklenici. Nešlo ani o jeho křik. Bylo to něco v tónu jeho hlasu, v zaťatých čelistech a v pohledu, který už nehledal porozumění, ale výhru.
— Ty si vůbec uvědomuješ, co děláš?! — křičel Radek a přecházel po obýváku sem a tam, jako by mu pod nohama hořela podlaha. — Jsem tvůj muž! Mám taky nějaká práva!
— Práva na co přesně? — zeptala se Jana klidně. Hlas se jí nepohnul, jen uvnitř se všechno bolestivě sevřelo únavou, zklamáním a tou starou známou předtuchou, že zase bude muset nést něco, co už dávno neměla sílu nést.
— Na auto! — Radek se zastavil tak prudce, až se mu ramena trhla. Opřel si ruce v bok a zrudl v obličeji. — Potřebuju nové auto. Už nebudu jezdit tou starou rachotinou! Chápeš vůbec, že všichni chlapi v práci už dávno jezdí normálními auty? A já vedle nich vypadám jako poslední neschopný chudák.
— Radku, o tom jsme už mluvili, — Jana se pomalu posadila na pohovku a cítila, jak jí z těla odchází poslední zbytky sil. Měla za sebou dlouhý den: nekonečné porady, telefonáty, jednání s dodavateli, schvalování rozpočtů a odchod z kanceláře až pozdě večer. Toužila jen po tichu, po čaji a po pár minutách bez požadavků. — Teď prostě není vhodná doba na takový nákup.
— Není vhodná doba?! — zopakoval Radek a tvář mu ještě víc potemněla. — A kdy podle tebe bude vhodná? Až přestaneš dělat scény kvůli každé koruně?
Jana zavřela oči. Před deseti lety se zamilovala do úplně jiného Radka. Tehdy byl začínající manažer v menší firmě, bydlel v pronajatém skromném bytě a bez řečí jezdil metrem i tramvají. Jí bylo třicet, jemu o pět let méně, a ten věkový rozdíl jí připadal roztomilý. Uměl ji rozesmát, dokázal z ní setřást její věčnou vážnost, učil ji brát věci lehčeji a do dnů přeplněných prací vnášel lehkost, kterou tehdy zoufale potřebovala.
— Pamatuju si, jak jsi kdysi říkal, že v životě je nejdůležitější láska, ne peníze, — řekla potichu a otevřela oči.
— To bylo dávno! — mávl rukou Radek, jako by odháněl nepříjemnou vzpomínku. — Byl jsem naivní kluk. Teď už chápu, že bez slušného auta mě nikdo nebude brát vážně. Vedení nekouká jenom na výsledky a tabulky. Kouká taky na vzhled, postavení, na to, čím člověk přijede. Je to image!
— Vedení se dívá hlavně na výsledky, — odpověděla Jana tiše, ale pevně. — A na povýšení čekáš už šest let.
Zasáhla přesně místo, které bolelo nejvíc. Radkova tvář se stáhla.
— Takže mi chceš říct, že neumím pracovat?
— Chci říct, že nové auto tuhle věc nevyřeší, — Jana vstala a přešla k oknu. Za sklem houstl jarní podvečer, domy se nořily do modrého šera a město se pomalu rozsvěcelo. — Buďme k sobě aspoň jednou upřímní. Máme rezervu, pamatuješ? Peníze, které jsme odkládali na budoucnost. Za poslední půlrok jsme na ně sáhli už příliš často a mě to začíná zneklidňovat.
— Jsou to naše společné peníze! — Radek k ní udělal několik kroků a z jeho hlasu stříkala zloba. — Mám stejné právo s nimi nakládat jako ty!
— Společné jsou, — přikývla Jana. — Jenže většinu těch peněz vydělávám já.
V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Radek na ni hleděl tak, jako by mu právě dala facku.
— Tak takhle to je, — pronesl pomalu. — Odteď mi budeš házet na oči svůj plat?
— Nikdy jsem to nedělala! — Jana cítila, jak se v ní konečně zvedá podráždění, které v sobě celé měsíce dusila. — Nikdy jsem ti nevyčítala, kolik vyděláváš. Opravdu ne. Dělalo mi radost ti něco dopřát. Kupovala jsem ti hodinky, telefony, kvalitní oblečení. Platila jsem ti kurzy. Nikdy jsem to nebrala jako břemeno.
— Ale teď už bereš!
— Ne! — otočila se k němu prudčeji, než měla v úmyslu. — Teď vidím něco jiného. To, co pro tebe dělám, jsi začal brát jako samozřejmost. Už neprosíš. Ty požaduješ. „Dej mi peníze“, „kup mi to“, „zaplať to“. Jako bych to měla vepsané v manželské smlouvě.
— Jsi moje žena! — Radek udeřil pěstí do parapetu. — Máme společný rozpočet! V manželství má být všechno napůl!
Celé roky se Jana snažila budovat domov, v němž se láska nepřepočítává na peníze, kde nikdo nepočítá, kdo přinesl víc a kdo utratil méně. Pracovala dvanáct hodin denně, tvrdě stoupala v kariéře, dokazovala svou schopnost mezi mužskými kolegy, a pak se vracela domů a s upřímnou radostí utrácela vydělané peníze za člověka, kterého milovala. A teď stála před výsledkem té své slepé štědrosti.
— Napůl? — zopakovala a v jejím hlase se objevila chladná pevnost, před níž obvykle rychle ustupovali i nejtvrdohlavější obchodní partneři. — Dobře. Tak si to spočítáme.
— Co chceš počítat? — zeptal se Radek zmateně.
— Kolik jsem do tebe a do tvého pohodlí vložila za těch deset let.
Jana vytáhla telefon a otevřela kalkulačku. Prsty jí rychle klouzaly po displeji a Radkův obličej s každou další položkou bledl.