Sousedka mě zastavila u vchodu právě ve chvíli, kdy jsem už držela čip u domovních dveří.
— Jani, počkej… Byla dneska odpoledne u tebe tvoje sestra?
Neotočila jsem se hned. Po práci bývám skoro pokaždé stejná: v hlavě mi hučí, ruce táhnu plné tašek a myšlenky mi přeskakují od večeře k účtům, od čistírny k zálohám za služby, které zase nevysvětlitelně poskočily nahoru. Nejdřív mi ani nedošlo, že mluví na mě.
— Jaká sestra?
Paní Novotná, drobná, všímavá, pořád v tom svém pleteném svetru, se na mě dívala výrazem, v němž bylo soucitu a zvědavosti přesně půl na půl.
— No nějaká paní k vám šla. Viděla jsem ji z okna. Byla ti hrozně podobná. Říkala jsem si, to jsou teda náhody. Není to tvoje sestra?
Nevědomky jsem se krátce uchechtla.
— Já sestru nemám.
Překvapeně zamrkala.
— Jak to, že nemáš?
— Normálně. Jsem jedináček.
Paní Novotná si rozpačitě přehodila tašku do druhé ruky, ale ustoupit se jí zjevně nechtělo.
— Tak jsem se asi spletla. Ale divné to bylo stejně. Ta žena vyšla do vašeho patra. A dveře otevřela tak jistě, jako by sem chodila už dávno.
A právě ta poslední věta se mi z nějakého důvodu zachytila někde pod žebry.
Ne proto, že bych v té vteřině všechno pochopila. To ne. Normální žena nezačne podezírat manžela z nevěry jen proto, že jí něco řekne sousedka. Nejdřív hledá obyčejná vysvětlení: spletla se, špatně viděla, popletla si patro, zdálo se jí to. Jenže existují věty, které si pak člověk vybaví doslova. A teprve později mu dojde, že ho už někdo varoval, jen ještě netušil před čím.
Přikývla jsem, rozloučila se a vešla do domu.
Do šestého patra jsem šla pěšky, výtah samozřejmě zase nejel. Cestou jsem se v duchu sama sobě skoro smála. Vážně, jaká sestra? Jaká žena? S Petrem nežijeme v seriálu ani ve filmu, ale úplně obyčejný život. Práce, hypotéka, drahé nákupy, kocour, který řve v pět ráno, moje věčné nevyspání a jeho nekonečné řeči o skladu, zákaznících a zácpách na Jižní spojce.
Petr nepatřil k mužům, o kterých kamarádky říkají: „Na toho si musíš dávat pozor.“ Dvaačtyřicet let, menší břicho, dvě slušné košile „mezi lidi“, jedna lepší bunda, unavený pohled. Obyčejný chlap. Ne krasavec, ne svůdník, ne romantik. Spíš ten typ, kterého by žena politovala, než aby ho chtěla někomu přebrat.
A přesto jsem se před dveřmi bytu zastavila.
Vyndala jsem klíč, pár vteřin ho držela v ruce a poslouchala ticho za dveřmi. Pak jsem přece jen odemkla.
Byt mě přivítal známými pachy: prací prášek, kočičí záchod, něco masového — Petr si nejspíš ohříval večeři. Kocour se hned vyvalil z pokoje, otřel se mi o nohu a líně zamňoukal. Všechno vypadalo jako vždycky. Až příliš jako vždycky.
Zula jsem se, vešla do kuchyně, položila tašky na stůl a okamžitě si všimla dvou hrnků ve dřezu.
Samo o sobě na tom nebylo nic zvláštního. U nás ve dřezu klidně stály tři i čtyři hrnky. Jenže tentokrát se mi pohled zasekl právě na nich.
Můj bílý, s lehce uraženým ouškem. A šedý, ze kterého obvykle pil Petr.
A vedle, na pracovní desce, ležel papírový ubrousek s jasnou korálovou stopou rtěnky.
Korálovou rtěnku nepoužívám.
Poslední dva roky se skoro nelíčím vůbec. Do práce řasenka, občas obočí. A konec. Nejdřív proto, že se mi nechtělo vstávat dřív, potom proto, že „kvůli čemu vlastně“, a nakonec se z toho stal zvyk. Ale korálovou rtěnku jsem neměla nikdy. Nesluší mi. S tou barvou vypadám okamžitě jako prodavačka melounů u silnice.
Stála jsem a dívala se na ten ubrousek tak dlouho, až jsem úplně zapomněla vyndat nákup.
— Jano? — zavolal Petr z obýváku. — Už jsi doma?
— Jo.
Rychle jsem položila ubrousek zpátky, sama nevím proč. Jako bych někoho přistihla při krádeži, ale prozatím se rozhodla dělat, že jsem nic neviděla.
Vešel do kuchyně v domácích kraťasech a tričku, políbil mě na tvář a nakoukl do tašky.
— Jé, vzala jsi třešně.
Kdyby byl nervózní, pobíhal, moc okatě se snažil tvářit normálně, možná by mi to celé přišlo snazší. Jenže on byl klidný. Doopravdy klidný. Takhle se chovají buď nevinní lidé, nebo ti, kteří lžou už dost dlouho na to, aby si zvykli.
— Nebyl tu dneska někdo? — zeptala jsem se a stahovala si gumičku z vlasů.
— U mě? — Otevřel lednici. — Jen kurýr. Proč?
— Sousedka říkala, že viděla nějakou ženu. Myslela si, že je to moje sestra.
Ušklíbl se, aniž by otočil hlavu.
— Třeba finančák.
A natáhl se pro krabičku s karbanátky.
Dívala jsem se na jeho záda, na známé kolečko řídnoucích vlasů, na šev u ramene trička, který jsem mu nedávno sama zašívala, a nechápala, proč mi najednou byla taková zima.
— Vtipné, — řekla jsem.
— Jo, — odpověděl.
A tím to skončilo.
Žádná pauza. Žádná otázka. Ani náznak zájmu. Jako bych mu právě oznámila, že na chodbě zase praskla žárovka.
V koupelně, když jsem si myla ruce, jsem si všimla, že můj ručník visí nakřivo, jako by ho někdo věšel narychlo. Na skleněné poličce vedle kartáčků ležel dlouhý světlý vlas.
Já jsem tmavá, barvím se na kaštanovo.
Světlé vlasy měla moje máma, jenže ta k nám odpoledne nepřišla a v naší koupelně se rozhodně nehrabala.
Zvedla jsem vlas k lampě. Dlouhý, tenký, skoro zlatý.