Události spojené se závěrem druhé světové války se i po mnoha desetiletích vracejí jako téma sporů, dohadů a tichých otázek. Část archivů stále nevydala všechno, co v sobě skrývá, a kolem některých epizod se časem vytvořily legendy, pověsti i vyprávění, u nichž je téměř nemožné oddělit pevná fakta od pozdějších nánosů. K podobně nejasným příběhům se řadí i vyprávění o sovětském seržantovi Janu Božíkovi a skupině japonských válečných zajatkyň, které podle jedné z verzí měly dlouhé roky přežívat v zapadlé tajze na Dálném východě.
V českém prostředí se o tomto příběhu mluví jen zřídka a oficiální dokumenty ho nepotvrzují. Zato se opakovaně objevil ve východoasijských internetových magazínech, které se odvolávaly na údajné archivní zmínky a vzpomínky pamětníků, jejichž jména se však většinou neuváděla. Jak roky plynuly, vyprávění se rozrůstalo o nové a nové podrobnosti, takže dnes už jen stěží poznáme, kde končí možná skutečnost a kde začíná literární legenda.
Podívejme se tedy, o jaký příběh vlastně jde, které jeho části se alespoň vzdáleně dotýkají známých historických faktů a které naopak vyvolávají vážné pochybnosti.
Srpen roku 1945 nebyl zlomový pouze pro Evropu, ale také pro východní Asii. Po porážce Německa splnil Sovětský svaz spojenecké závazky a zahájil rozsáhlou vojenskou operaci proti japonským jednotkám v Mandžusku.
Sovětská vojska v krátkém čase rozdrtila Kvantungskou armádu, největší pozemní uskupení japonských sil. Tato operace bývá označována za jednu z nejúspěšnějších kampaní poslední fáze druhé světové války. Během několika dní byla japonská obrana prolomena na více směrech najednou a mnoho posádek se ocitlo odříznutých od ostatních.
Když boje skončily, do zajetí padly statisíce lidí. Nebyli mezi nimi jen vojáci se zbraní v ruce, ale také zdravotníci, spojovací personál, štábní úředníci, tlumočníci a ženy, které pracovaly v pomocných složkách japonské armády.
Většina zajatců byla posílána do zvláštních táborů na území Sibiře a sovětského Dálného východu. Vznikaly dlouhé transportní kolony, které doprovázely jednotky Rudé armády.
Právě v této době měl podle východoasijských publikací mladý seržant Jan Božík dostat rozkaz dopravit skupinu japonských zajatkyň na místo další internace.
Spolu s ním, jak se v těchto verzích tvrdí, cestovalo ještě několik sovětských vojáků. Kolona se měla pohybovat po špatně sjízdných cestách Amurské oblasti. Zimy jsou v těchto končinách nemilosrdné: tuhý mráz, hluboký sníh a na mnoho kilometrů kolem téměř žádné vesnice.
Stačila jediná porucha auta nebo špatně zvolená odbočka a obyčejný přesun se mohl změnit v neštěstí. Právě proto se podobné transporty vždy považovaly za obtížné a nebezpečné.
Podle jedné verze dosloužil starý nákladní vůz, podle jiné řidič zabloudil. V některých převyprávěních se dokonce objevuje tvrzení, že vozidlo mohlo narazit na starou munici, která zůstala v kraji po bojích. Žádná z těchto možností však není doložena úředním dokladem.
Legenda pokračuje tím, že dva starší vojáci odešli hledat cestu nebo nejbližší osadu a seržanta nechali hlídat zajatkyně. Od té chvíle se po nich údajně slehla zem.
Co následovalo, zůstává nejasné. Pokud bychom uvěřili autorům těchto článků, Jan Božík se vyděsil, že návrat bez spolubojovníků, bez dopravy a bez části eskorty by mohl skončit obviněním z nedbalosti, případně dokonce z dezerce.
Ze strachu před tvrdým trestem prý učinil rozhodnutí, které zní téměř neuvěřitelně: odejít se zajatkyněmi hlouběji do lesa a několik měsíců vyčkat, dokud se situace nevyjasní.
Nakolik mohl být takový čin reálný, se dnes posuzuje velmi těžko. Vojenští historici připomínají, že svévolné opuštění služby se skutečně trestalo mimořádně přísně. Zároveň však existovaly i předpisy, které počítaly s mimořádnými okolnostmi válečné doby.
Proč by japonské ženy souhlasily?
Jednou z nejspornějších otázek celého vyprávění je chování samotných zajatkyň. Východoasijské publikace tvrdí, že ženy se téměř okamžitě podřídily seržantovu rozhodnutí a vydaly se za ním.
Autoři to vysvětlují tvrdou japonskou vojenskou disciplínou a kulturní tradicí poslušnosti vůči výše postavenému člověku.
Je pravda, že disciplína v japonské armádě bývala mimořádně přísná. Rozkazy velitelů se plnily bez diskuse a porušení podřízenosti se pokládalo za těžký prohřešek.
Jenže zde šlo už o válečné zajatkyně, které se ocitly v cizí zemi, v krajních podmínkách a po skončení bojových operací. Proto po tolika letech nelze s jistotou říci, jak by se ve skutečnosti zachovaly.
Připustíme-li alespoň teoreticky, že k podobné epizodě opravdu došlo, okamžitě vyvstane hlavní otázka: jak mohli přežít?
Dálněvýchodní tajga patří k nejtvrdším přírodním oblastem Ruska. V zimě tam teploty klesají hluboko pod třicet stupňů a sníh se často drží až do jara.
I dnešní cestovatelé potřebují pro delší pobyt v takovém kraji přípravu, spolehlivé vybavení, spojení a zásoby jídla.
Podle zmíněných publikací se skupině podařilo vzít z nákladního auta část zásob, postavit si provizorní přístřeší a postupně si uspořádat každodenní život.
Teoreticky by to bylo možné jen tehdy, pokud by měli dostatek potravin, teplého oblečení, nářadí, zbraní, léků a stálý zdroj ohně. Právě proto mnoho badatelů pohlíží na tuto část příběhu s velkou nedůvěrou.
Navíc se nabízí prostá otázka: jak mohla malá skupina zůstávat celé roky neodhalena v místech, kam se čas od času dostávali lovci, lesníci, geologové nebo vojenské oddíly.
Legenda získává další vrstvy
V této části se vyprávění mění téměř v dobrodružný román. V asijských zdrojích se píše, že se mezi seržantem a bývalými zajatkyněmi časem vytvořila důvěra a později jakési malé společenství, které žilo odděleně od okolního světa.
Dodnes však nebyly zveřejněny žádné archivní listiny, fotografie ani úřední zprávy, které by takový vývoj potvrzovaly. Většina odborníků proto pokládá tento příběh spíše za historickou legendu vystavěnou na několika skutečných poválečných okolnostech.
Dál se děj v těchto publikacích stává ještě neobvyklejším. Podle této verze se malá skupina lidí postupně proměnila v plnohodnotnou osadu, která měla daleko od civilizace existovat téměř dvacet let. Autoři tvrdí, že bývalé zajatkyně se naučily hospodařit, pěstovat zeleninu, sbírat jedlé rostliny, chytat ryby, lovit a stavět obydlí vlastníma rukama.
Podobné případy světové dějiny skutečně znají. Někdy lidé z různých důvodů žili dlouhé roky v izolaci. Téměř vždy se však taková společenství nacházela poblíž řek, lovišť nebo opuštěných sídel, což výrazně zvyšovalo jejich šance na přežití. Zde se ale mluví o zapadlé tajze Dálného východu s mimořádně těžkým klimatem.
Proto mnozí badatelé považují takový scénář za málo pravděpodobný, pokud by skupina neměla pravidelný přístup k zásobám, nářadí, oděvům a lékům.
Dalo se tak dlouho žít mimo civilizaci?
Tato otázka patří k nejdůležitějším. I dnes vyžaduje samostatný život v tajze vážné zkušenosti. Člověk musí nepřetržitě shánět potravu, hledat čistou vodu, připravovat obrovské množství dřeva, udržovat obydlí obyvatelné a chránit se před divokými zvířaty.
Zvlášť těžkým problémem by byla medicína. Jakékoli vážnější poranění, infekce nebo zánět mohly bez léků skončit tragicky. Odborníci proto pochybují, že by poměrně početná skupina dokázala žít po desetiletí zcela samostatně a zároveň si uchovat většinu členů.
Neméně otázek vyvolává oblečení. I pevné věci se časem rozpadnou. K jejich náhradě by byly potřeba látky, kůže, nitě, nástroje a schopnost šít. V asijských článcích se téměř nevysvětluje, jak se tato potíž mohla řešit.
Nejvíce pozornosti čtenářů obvykle přitahuje tvrzení, že se během let strávených v tajze v této komunitě narodilo mnoho dětí. Právě tato podrobnost proměnila vyprávění v internetový hit.
Jenže nebyly předloženy žádné ověřené dokumenty, zdravotní záznamy, fotografie ani archivní materiály, které by podobná tvrzení potvrzovaly. Takové informace je proto třeba chápat především jako součást legendy, která se rozšířila přes asijská média.
Historici upozorňují, že větší osada by po sobě nutně zanechala zřetelné stopy: obdělávanou půdu, stavby, hospodářské přístřešky, kouř z ohnišť a známky trvalé činnosti. Najít takové místo během dlouhých let by bylo mnohem snazší, než jak tvrdí autoři těchto publikací.
Zastánci legendy naopak připomínají, že tajga na Dálném východě zabírá obrovské plochy. Jsou tam těžko dostupné oblasti, kam se ani dnes nedostává snadno. Po válce se země věnovala obnově, výstavbě podniků a návratu milionů lidí do mírového života. Jednotlivé záhady tak mohly časem ustoupit do pozadí.
Právě tento bod se však považuje za jedno z nejslabších míst celé verze.
Podle asijských autorů měl Jan Božík téměř po dvou desetiletích sám opustit osadu a dojít k nejbližšímu obydlenému místu, kde zástupcům úřadů vypověděl, co se kdysi stalo.
Další události se v jednotlivých článcích líčí různě. Jedny tvrdí, že byl okamžitě zadržen. Jiné píší, že mu příslušníci pořádkových orgánů zpočátku prostě nevěřili, protože jeho příběh zněl příliš nepravděpodobně.
Po prověření, pokud se budeme držet této verze, měla být vyslána výprava, která tajgovou osadu skutečně našla.
Je však nutné zdůraznit, že žádné úřední dokumenty potvrzující takovou operaci nebyly dosud zveřejněny.
Co se stalo s bývalými zajatkyněmi?
V materiálech asijských médií se uvádí, že po objevení osady byly japonské ženy i s dětmi údajně poslány zpět do vlasti. I tato část příběhu vyvolává mnoho pochybností.
Potvrzení právě takové mimořádné repatriace se však nepodařilo najít.
Samostatné otázky se týkají také občanství dětí. Podle tehdejších sovětských zákonů by podobné případy musely projít řadou úředních postupů. Proto mnozí odborníci označují právě tuto pasáž za obzvlášť spornou.
Mohlo se něco takového opravdu stát?
Jednoznačnou odpověď dnes dát nelze. Některé prvky vyprávění se skutečně opírají o reálné dějiny. Kvantungská armáda existovala, statisíce japonských vojáků se opravdu dostaly do sovětského zajetí a mnozí z nich byli drženi v táborech na Sibiři a Dálném východě.
Další část příběhu se však postupně přesouvá do oblasti nepotvrzených domněnek. Chybějící archivní dokumenty, svědectví konkrétních pamětníků, oficiální zprávy i nezávislé zdroje nutí k mimořádné opatrnosti.
Je možné, že v jádru legendy kdysi stála skutečná epizoda, která byla v průběhu let mnohokrát převyprávěna, pozměněna a doplněna o nové detaily. S lidovými pověstmi a neobvyklými příběhy z minulosti se to stává často.
Proč tento příběh lidi stále přitahuje?
Podobná vyprávění budí pozornost právě proto, že spojují skutečné historické události s tajemstvím a dramatem. Čtenář má potřebu zjistit, kde leží hranice mezi doloženými fakty a lidskou představivostí.
Navíc připomínají, kolik málo známých epizod je spojeno s posledními měsíci druhé světové války. Badatelé dodnes pracují s archivy různých zemí a nacházejí dokumenty, které mohou osvětlit dávno zapomenuté události.
Možná se jednou objeví materiály, které příběh Jana Božíka potvrdí, nebo jej naopak definitivně vyvrátí. Prozatím však zůstává jednou z nejpodivuhodnějších legend spojených s poválečným Dálným východem.
Příběh Jana Božíka ukazuje, jak se skutečné události mohou časem proměnit v legendu. Vychází především z publikací asijských médií, obsahuje mnoho výrazných detailů, ale zároveň ponechává příliš mnoho nezodpovězených otázek. Právě nedostatek spolehlivých dokumentů z něj činí spíše téma diskusí mezi milovníky historie než uznaný historický fakt.
Při čtení podobných materiálů je důležité oddělovat potvrzené informace od nepotvrzených verzí a pamatovat na to, že ne každý populární příběh stojí na pevném dokumentárním základu. Přesto taková vyprávění znovu obracejí pozornost k málo známým stránkám druhé světové války a probouzejí zájem o archivní pátrání.
A co si o tom myslíte vy?
Pokud vás tento materiál zaujal, sdílejte ho s přáteli na sociálních sítích a sledujte náš web, aby vám neunikly další texty o zapomenutých stránkách světových dějin, archivních nálezech a tajemných událostech minulosti.