Když byl můj manžel pryč, doručili mi nádhernou kytici bez vzkazu a bez jména odesílatele. Na první pohled působila jako romantické překvapení. Jenže čím déle jsem se na ni dívala, tím silněji jsem cítila, že ty květiny nebyly poslané z lásky.
Kytice dorazila krátce po poledni.
Sto žlutých růží.
Ten okamžik si vybavuji do posledního detailu. Právě jsem odkládala hrnek, který jsem oplachovala u kuchyňského dřezu, když se rozezněl domovní zvonek. Ozvěna se rozběhla celým domem a já se zamračila směrem k chodbě.
Martin byl na týdenní služební cestě.
Na tom nebylo nic zvláštního.
Za osmnáct let našeho manželství jsem si zvykla na jeho kufr opřený u dveří ložnice, na poslední telefonáty z letiště i na to, jak nepřirozeně upravená působila jeho polovina postele, jakmile odjel.
Práce ho často odváděla z města. Někdy na dvě noci, jindy na celý týden. Nikdy jsem z toho nebyla nadšená, ale chápala jsem, že tak náš život funguje. Časem jsme si na ten rytmus zvykli a naučili se nepanikařit při každém jeho odjezdu.
Mezi námi nebyly žádné zjevné problémy.
Žádné mrazivé ticho.
Žádné podivné hádky.
Ani tajné telefonáty, kvůli kterým by měl člověk zpozornět.
Žili jsme klidně.
Ve čtyřiačtyřiceti už jsem nevěřila, že manželství musí každý den zářit jako ohňostroj. Někdy se láska schovávala v krátké zprávě: „Přistál jsem, všechno je v pořádku.“
Jindy spočívala v tom, že Martin před cestou objednal moje mandlové mléko do kávy, protože věděl, že na něj sama zapomenu. A někdy to byla jen tichá večeře, při níž jsme nemuseli každou pauzu vyplňovat slovy.
Když jsem tedy otevřela dveře a spatřila kurýra s obrovskou kyticí v náručí, nejdřív jsem se usmála.
— Kláro? — zeptal se a vykoukl zpoza květin.
— Ano, to jsem já.
— Doručení pro vás.
Podal mi kytici a já se málem zasmála překvapením, protože byla nečekaně těžká. Růže měly pod světlem na verandě téměř zlatý odstín. Jejich okvětní lístky byly husté, dokonalé a plně rozvité. Bylo jich tolik, že jsem přes žlutou záplavu skoro neviděla před sebe.
— Páni, — vydechla jsem a pevněji sevřela stonky zabalené v papíru. — Někdo se rozhodl, že nebude šetřit na maličkostech.
Kurýr se zdvořile usmál.
— Přeji hezký den.
Sklopila jsem oči a začala mezi květy hledat kartičku.
Žádná tam nebyla.
— Není k tomu vzkaz? — zavolala jsem za ním.
Podíval se na malý štítek připevněný k balíku.
— Ne. Ani podpis. Jen vaše jméno.
Jen moje jméno.
Zpočátku mě to nijak neznepokojilo.
Martin nikdy nebyl mužem dlouhých romantických vzkazů. Básně na kartičky nepsal. Jednou k výročí poslal náhrdelník bez jediného slova a večer mi po telefonu vysvětlil: „Myslel jsem, že ten dárek řekne všechno za mě.“
Tehdy jsem si z něj kvůli tomu dobírala.
A tak jsem teď, když jsem stála ve dveřích se stovkou žlutých růží, usoudila, že mě chce překvapit z jiného města.
Odnesla jsem kytici dovnitř a postavila ji na jídelní stůl.
Květiny byly opravdu nádherné.
Nedalo se to popřít. Jako by rozzářily celou místnost, zalily naleštěnou desku stolu teplou barvou a proměnily obyčejný dům v něco slavnostního. Pootočila jsem vázu a sledovala, jak se na okvětních lístcích zachytává denní světlo.
Na několik vteřin jsem se cítila šťastná.
Pak se ale něco změnilo.
Nejdřív to byl sotva postřehnutelný pocit. Lehké bodnutí pod žebry. Tiché vnitřní varování, pro které jsem neměla žádné vysvětlení.
Martin přece věděl, že mám nejraději bílé růže.
Nebyla to maličkost. Za roky našeho manželství jsem mu to řekla mnohokrát. Na svatbě jsem držela kytici bílých růží. Když mi zemřela matka, koupil mi právě bílé růže. Bílé květy stály na stole i při večeři k našemu patnáctému výročí.
Žluté růže byly krásné.
Jenže nebyly moje.
Založila jsem si ruce na prsou a upřeně se na ně zadívala.
— Martine, — zamumlala jsem s úsměvem, v němž už se mísila nervozita, — co to má znamenat?
Potom mě napadl jejich počet.
Přesně sto.
Ne devětadevadesát.
Ne sto jedna.
Sto.
Na štítku květinářství bylo uvedeno přesné množství.
Vzala jsem ho mezi dva prsty a znovu si ho přečetla, jako by se číslo při dostatečně dlouhém pohledu mohlo změnit.
Sto žlutých růží.
Kulaté číslo mělo působit romanticky. Velkoryse. Promyšleně, přesně tím sladkým způsobem, jakým lidé plánují překvapení k narozeninám nebo výročí. Jenže do mých narozenin zbývalo několik měsíců a výročí už dávno uplynulo.
A Martin, přes všechny své dobré vlastnosti, nebyl člověk, který by bez důvodu posílal sto růží.
Byl pozorný.
Ale ne okázale rozhazovačný.
Stála jsem u stolu a nemohla od květin odtrhnout pohled.
Žluté růže nikdy neměly jediný význam. Pro někoho znamenaly přátelství. Pro jiného žárlivost.
A v některých kulturách byly spojovány s loučením.
S posledním sbohem.
Ta myšlenka se mi v hlavě ozvala tak zřetelně, až jsem od stolu ucouvla.
— Přestaň, — zašeptala jsem sama sobě.
Úzkost však už vstoupila do místnosti.
Popadla jsem telefon a zavolala Martinovi.
Jedno zazvonění.
Druhé.
Potom hlasová schránka.
Zamračila jsem se. Během služebních cest býval Martin často zaneprázdněný, ale pokud mohl, vždy telefon zvedl. A když nemohl, zavolal zpátky poměrně rychle.