Když jsem v pokoji osaměla, bylo tam až příliš ticho. Sundala jsem amulet, položila ho na stůl a dlouho sledovala zelený kámen. Leskl se jako ještěrčí oko. Zapnula jsem televizi, abych přehlušila myšlenky, ale arabská řeč zněla příliš hlasitě.
Potom jsem vzala telefon a otevřela zprávy. Desítky vět: „Spíš? Jsi nádherná. Pamatuj, jsem blízko.“ Všechno vypadalo upřímně. Možná se jen zbytečně bojím?
Lehla jsem si, ale spánek nepřicházel. Za oknem šumělo město a v hlavě zněl jeho hlas: „Osud někdy žádá krok do tmy.“ Ještě jsem nevěděla, že ten krok už jsem udělala.
Další dny mě roztočily jako vír. Přestala jsem rozlišovat ráno a večer. Samír se objevoval jako odnikud: jednou mi poslal do pokoje kytici bílých lilií, jindy mě pozval na procházku, pak zavolal uprostřed dne jen proto, aby řekl: „Myslím na tebe.“
Uměl nacházet slova. Každá jeho věta zněla, jako by ji předtím nikdo na světě nevyslovil. A já věřila. Smála jsem se, odpovídala, znovu si líčila rty, vybírala šaty, zkoušela šperky. S každým setkáním se mi zdálo, že mládnu.
Jednou mě odvezl k moři. Ne na turistickou pláž, ale tam, kde u mola stály sněhobílé jachty. Slunce se oslnivě odráželo od vody, vzduch voněl solí a benzinem.
Samír přistoupil k jedné jachtě a řekl:
— Dnes bude jen naše.
Zarazila jsem se:
— Ty sis ji pronajal?
— Copak bych ti mohl dovolit dívat se na moře jen ze břehu? — odpověděl a podal mi ruku.
Vystoupili jsme na palubu. Jachta se měkce zhoupnula, motor zabručel a město se začalo vzdalovat. Moře bylo tak modré, že se mi chtělo plakat. Vítr mi cuchal vlasy, šaty se lepily na tělo a uvnitř jsem cítila lehkost, jako bych ze sebe shodila desítky let.
Samír stál vedle mě v bílé košili, bez brýlí. Tmavé oči se mu leskly. Odráželo se v nich slunce i já sama.
— Vypadáš jako žena ze staré legendy, — řekl. — Přišla k moři a změnila svůj osud.
— A jak ta legenda skončila?
— Našla lásku.
Řekl to tak prostě, jako by šlo o něco nevyhnutelného.
Pili jsme mátový čaj, jedli datle. Vyprávěl o přátelích, podnikání, jedné dohodě, která může změnit všechno. Poslouchala jsem ho, aniž bych pořádně chápala, okouzlená jeho hlasem.
Když se slunce začalo sklánět, pustil tichou hudbu. Arabská melodie se táhla jako dech pouště. Potom mě pozval k tanci. Zčervenala jsem, ale objal mě jistě a měkce. Srdce mi tlouklo do rytmu.
— Víš, Marie, — řekl a díval se mi do očí, — viděl jsem mnoho žen, ale ty jsi jiná. Je v tobě čistota.
— A ty nechceš nic kromě citu? — zašeptala jsem.
— Co je špatného na citu? Nic. Jen nás dělá zranitelnými.
Ta slova mi přejela po kůži jako chlad. Ale Samír už se usmíval, jako by nic zvláštního neřekl.
Když se jachta vrátila do přístavu, nebe bylo fialové a nad vodou visel obrovský měsíc. Odvezl mě k hotelu, vystoupil z auta, otevřel dveře a podal mi ruku.
— Dnes jsi byla mou královnou, — řekl tiše. — Zítra ti ukážu něco výjimečného.
V pokoji jsem dlouho stála u okna. Vlny se valily ke břehu, někde v dálce blikala světla. V ruce jsem držela náramek, který mi dal na rozloučenou. Tenký, zlatý, s malým kamenem. Krásný. Příliš krásný.
Vzpomněla jsem si na Pavla: jeho drsné dlaně, mlčení, vůni silnice. A najednou mě přepadla vina. Nezvaná, studená jako noční písek. Jenže s ní přišla i sladkost. Poprvé po letech jsem se cítila potřebná, žádoucí, živá.
Před spaním jsem otevřela telefon. Nová zpráva od Samíra: „Změnila jsi moje ráno. Zítra změníš můj život.“
Usmála jsem se, aniž bych tušila, že ta slova se brzy stanou děsivým proroctvím.
Další ráno jsem se probudila šťastná. V hlavě mi ještě zněla hudba z jachty, kůže si pamatovala jeho doteky. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se: oči zářily, tváře byly růžové, jako po spánku, na který jsem čekala celý život.
Samír přijel po obědě. V rukou měl krabici se stuhou.
— Dárek, — řekl. — Pro mou inspiraci.
Uvnitř ležely šaty. Tyrkysové, lehké, třpytivé jako voda na slunci.
— Jsou jako ty, — řekl. — Něžné, ale silné.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Byla jsem zvyklá dávat, ne dostávat.
Zavedl mě do restaurace na střeše. Vítr voněl jasmínem, město pod nohama zářilo mořem světel. Na stole stály svíčky, křišťál a stříbro. Všechno bylo tak krásné, až se to zdálo nepravdivé.
— Řekni mi, Marie, — zeptal se tiše, — o čem sníš?
— Nevím. Asi o klidu. O domově, kde mě někdo čeká.
— Takže o lásce?
— Každý chce lásku.
Přikývl:
— A jistotu. Bez peněz se láska rychle unaví.
Řekl to skoro mimochodem. Přesto se ta věta ve mně zachytila.
— Jsi silná žena, — pokračoval. — Určitě máš něco svého. Něco cenného.
— Nemám. Jsem kuchařka ve škole. Muž je řidič. Žijeme skromně.
Ušklíbl se:
— Skromnost zdobí, ale nenasytí. A kdyby byla šance vložit peníze a znásobit je, riskovala bys?
Pokrčila jsem rameny:
— Nevím. Spíš ne.
— Protože se bojíš, — řekl měkce. — Někdy je potřeba prostě věřit a nepočítat.
Pak lehce změnil téma, jako by neřekl nic důležitého. Ale někde ve mně už se probudila zvědavost.
Večer mě odvezl na vyhlídku. Město leželo dole a zářilo jako rozházené diamanty. Samír mě vzal za ruku.